Alžírsko


Alžírsko, plným názvem Alžírská demokratická a lidová republika je prezidentskou republikou na severu Afriky s 58 provinciemi. Jedná se o největší zemi v Africe a 10. největší zemi na světě.

Alžírsko má rozlohu 2 381 741 km² a žije zde 47 milionů obyvatel. S porovnáním s Českou republikou je tak Alžírsko 30x větší, ale má pouze 4x více obyvatel, neboť 90 % území pokrývá poušť Sahara. Celkem 1/5 obyvatel žije v Alžíru a jeho okolí (Blida, Boumerdes). Oficiálním jazykem je arabština a berberština, ale domluvíte se tu především francouzsky, neboť země byla do roku 1962 kolonií Francie. Hlavním náboženstvím je tu islám a měnou je alžírský dinár (1 dinár = 10 Kč na černém trhu). Země sousedí s Marokem, Mauritánií, Mali, Nigérem, Lybií a Tuniskem.

Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.

Alžírsko je 4. největší ekonomikou v Africe (po Egyptu, JAR a Nigérii), má 16. největší zásoby ropy na světě a 11. největší zásoby zemního plynu na světě. I do Česka nám proudí plyn z Alžírska od roku 2024.

Z hlediska HDP na obyvatele v paritě kupní síly má Alžírsko 18 500 USD/osobu, tedy 3x méně než v ČR. Mediánová mzda (přesný střed) je ovšem horší – ta je kolem 40 000 DZD, tedy cca 6 500 Kč. Když k tomu ještě přičteme znehodnocení měny vlivem pararelního kurzu na černém trhu o 40 % (viz článek níže), reálná mzda je kolem 3 900 Kč/měsíc, tedy cca 11x méně než v ČR.

Jak šel čas…

🎨 1. Pravěk a první umělci

Dávno před městy byla Sahara zelená. V pohoří Tassili po sobě tehdejší lidé zanechali tisíce úžasných skalních maleb, které ukazují, že Alžírsko bylo osídleno už v hlubokém pravěku.

⚓ 2. Féničané a mocné Kartágo

Kolem roku 1200 př. n. l. začali na pobřeží připlouvat Féničané. Zakládali přístavy a obchodovali. Nejsilnějším městem se stalo Kartágo (v dnešním Tunisku), které ovládalo celé okolí a bylo úhlavním nepřítelem Říma.

🐎 3. Numidie: Království jezdců

Ve vnitrozemí žili Berbeři. Ti se rozdělili na dva tábory: jeden držel s Kartágem, druhý s Římem. Vítězný tah: Berberský král Masinissa se spojil s Římany. Když Řím ve 2. punské válce (kolem roku 200 př. n. l.) Kartágo porazil, Masinissa za odměnu sjednotil celou oblast do Numidského království.

⚔️ 4. Past na Kartágo

Numidie pod vedením Berberů schválně provokovala oslabené Kartágo útoky a krádežemi půdy. Když se Kartágo konečně začalo bránit, Řím to využil jako záminku k poslední, 3. punské válce. Kartágo bylo roku 146 př. n. l. srovnáno se zemí.

🏛️ 5. Pod nadvládou Říma

Numidie sice bohatla, ale Římanům se nelíbila její přílišná samostatnost. V roce 46 př. n. l. ji definitivně obsadili. Z Alžírska se stala obilnice Říma. Římané zde postavili: moderní silnice a obří akvadukty, Přepychová města (např. Timgad) a rozšířili zde latinu a později i křesťanství.

Saint Louis Church je historický kostel nacházející se v Oranu. Postavili jej Španělé v roce 1509 našeho letopočtu na troskách mešity Ibn al-Bitar, která pochází ze 14. století. Kostel byl přestavěn v 19. století našeho letopočtu během francouzské okupace Alžírska.

⚔️ Vandalové: Germánská bouře (429–534 n. l.)

Po rozpadu římské moci vtrhl do severní Afriky germánský kmen Vandalů, který se sem přeplavil přes Gibraltarský průliv. Jejich nadvláda znamenala konec mnoha vzkvétajících římských měst, která byla vydrancována nebo opuštěna (odtud pochází termín vandalismus). Vandalové vyznávali ariánství (učení popírající božství Ježíše Krista). Považovali se za jediné pravé křesťany a místní katolíky i Berbery krutě pronásledovali.

🛡️ Byzanc: Pokus o vzkříšení Říma (534–646 n. l.)

Místní Berbeři, unavení vandalským útlakem, se spojili s Byzantskou říší (Východořímským císařstvím). Císař Justinián vyslal vojska, aby Afriku dobyl zpět. Byzantinci sice Vandaly porazili a obnovili část římské správy, ale jejich moc byla křehká. Jejich nadvláda se omezovala převážně na opevněná pobřežní města. Vnitrozemí zůstávalo neklidné a pod kontrolou berberských náčelníků, což vyčerpávalo byzantskou pokladnu i armádu.

☪️ Arabský výboj a nástup islámu (7.–8. stol. n. l.)

Zásadní zlom přišel s příchodem arabských muslimů, kteří severní Afriku dobyli v rámci své celosvětové expanze. Arabové přinesli nejen novou víru – islám, ale také svůj jazyk a právo. Proběhl proces postupné islamizace a arabizace. Alžírsko se stalo nedílnou součástí rozsáhlého muslimského světa, což navždy změnilo jeho společenskou strukturu i identitu.

🕌 Éra mocných berberských dynastií (8.–16. stol. n. l.)

Jednotný arabský chalífát se časem rozpadl na menší celky, což dalo prostor vzestupu ambiciózních berberských dynastií. Almorávidé a Almohadé: Tyto dynastie vybudovaly mocné říše, které v dobách svého největšího rozmachu ovládaly nejen severní Afriku, ale i velkou část dnešního Španělska. Díky ovládnutí obchodních cest se zlatem a solí tyto říše nesmírně zbohatly. Alžírská města (jako např. Tlemcen) se stala kvetoucími centry islámské vzdělanosti, kde se dařilo umění, architektuře i vědě.

centrum Oranu s kostelem Saint Louis z roku 1509

⚓ Španělská hrozba a pirátská pomoc

Na začátku 16. století začali Španělé obsazovat klíčové přístavy na severoafrickém pobřeží (např. Oran), aby zamezili útokům na své lodě. Místní vládce Alžíru, emír Sálim, si uvědomoval, že Španělům sám neodolá. Sálim požádal o pomoc slavné pirátské bratry Barbarossovy (Aruje a Chajruddína), kteří už tehdy děsili celé Středomoří. Piráti sice Španěly vytlačili, ale s místním vládcem neměli slitování. Aruj nechal Sálima uškrtit přímo v jeho lázních a chopil se moci.

☪️ Pod ochrannými křídly Osmanů (1516–1830)

Po smrti Aruje převzal velení jeho bratr Chajruddín, známý jako Barbarossa („Rudovous“). Ten se ocitl v kleštích: z moře útočili Španělé a z vnitrozemí nespokojení Berbeři. Chajruddín pochopil, že potřebuje mocného spojence. Nabídl věrnost osmanskému sultánovi výměnou za vojenskou podporu a titul paši. Alžírsko se tak stalo součástí Osmanské říše, což mu zajistilo elitní janičáře a moderní dělostřelectvo.

🏴‍☠️ Alžír: Hlavní město pirátů

Pod osmanskou ochranou se město Alžír vyvinulo v jednu z nejvýznamnějších metropolí Středomoří. Alžírští piráti (korzáři) podnikali výpravy po celém moři, zajímali lodě a brali tisíce křesťanských zajatců. Díky výkupnému za zajatce a prodeji lupu město neuvěřitelně bohatlo. Stalo se kosmopolitním centrem, kde se mísila osmanská správa, maurská kultura a evropské vlivy.

130 let koloniální nadvláda je v Alžíru znát i u architektury

🥖 Francouzská invaze a konec pirátů (1830)

Francie vtrhla do Alžírska v roce 1830 pod záminkou definitivního ukončení středomořského pirátství, se kterým si předtím nedokázali poradit ani Britové, ani Američané. Skutečným důvodem však byla i snaha krále Karla X. posílit svou upadající prestiž doma ve Francii. Místní lidé se nevzdali snadno. Legendární vůdce Abdal Kádir vedl proti Francouzům partyzánskou válku celých 15 let. Zlomový rok 1847: Po tvrdých bojích byl Abdal Kádir zajat, čímž skončila organizovaná vojenská obrana a Francie začala zemi plně ovládat.

🏛️ Život v kolonii: Občané druhé kategorie

Na rozdíl od jiných kolonií Francie Alžírsko nepovažovala za pouhé území, ale přímo za součást Francie (rozdělila ho na tři departementy). Realita však byla pro místní muslimy krutá: Alžírští muslimové neměli až do roku 1947 plná občanská ani volební práva. Zatímco evropští osadníci (tzv. Pieds-Noirs) bohatli, původní obyvatelstvo žilo v chudobě a útlaku. Teprve v roce 1947 získalo Alžírsko určitou autonomii, ale to už v zemi vřela touha po úplné svobodě.

⚔️ Krvavá válka za nezávislost (1954–1962)

Zatímco sousední Maroko (1955) a Tunisko (1956) získala nezávislost relativně mírovou cestou, v Alžírsku vypuklo peklo. Fronta národního osvobození (FLN) zahájila v roce 1954 ozbrojené povstání. Válka byla extrémně krutá na obou stranách. Francie nasadila stovky tisíc vojáků, používala mučení a napalm. Konflikt si vyžádal šokujících 400 000 lidských životů.

🕊️ Cesta k nezávislosti a velký exodus

Válka nakonec vyčerpala i samotnou Francii a dovedla ji na pokraj občanské války. Prezident Charles de Gaulle nakonec uznal, že Alžírsko nelze udržet silou. Po dlouhých jednáních byla podepsána smlouva o příměří a vyhlášení referenda o nezávislosti. Po získání samostatnosti v roce 1962 nastal chaos. Přibližně 900 000 Evropanů (osadníků) v panice opustilo zemi a odplulo do Francie, čímž Alžírsko v podstatě přes noc ztratilo velkou část své technické a administrativní elity.

křesťanská bazilika Notre-Dame d’Afrique postavená v roce 1872 během koloniální nadvlády Francie.

🚩 Ahmed Ben Bella a první krůčky (1962–1965)

První prezident Ahmed Ben Bella se pokusil vybudovat moderní stát na socialistických základech. Jeho orientace na Sovětský svaz mu zajistila finanční i vojenskou podporu. Ben Bella začal rychle hromadit moc, což se nelíbilo jeho spolubojovníkům z války za nezávislost. Jeho vláda trvala jen tři roky, než zasáhla armáda.

🏗️ Éra Boumédièna: Železná ruka a ropa (1965–1978)

Ministr obrany Houari Boumédiène svrhl Ben Bellu v roce 1965 a nastolil autoritářský režim, který Alžírsko formoval po další desetiletí. Hlavním cílem byla masivní industrializace financovaná z prodeje ropy a zemního plynu. Alžírsko zůstalo socialistickým státem s jedinou povolenou stranou (FLN). Aby Boumédiène nepohněval Sověty, toleroval komunisty, ale reálně je k moci nikdy nepustil. V mezinárodní politice se Alžírsko stalo lídrem Hnutí nezúčastněných států, čímž se snažilo udržet odstup jak od USA, tak od SSSR.

📉 Bendžedíd a hospodářské vystřízlivění (1979–1988)

Po Boumédiènově smrti nastoupil Šadlí Bendžedíd. Ten sice pokračoval v zavedeném kurzu, ale brzy narazil na tvrdou realitu. V 80. letech prudce klesly ceny ropy, na které bylo Alžírsko zcela závislé. Země se propadla do hluboké krize, vzrostla nezaměstnanost a nespokojenost obyvatel. Černý říjen 1988: Krize vyvrcholila masovými demonstracemi, které armáda krvavě potlačila. Tento šok však donutil režim k ústupkům.

🗳️ Demokratický experiment (1989)

Pod tlakem ulice přijal Bendžedíd v únoru 1989 novou ústavu. Poprvé od získání nezávislosti byl zrušen systém jedné strany.Do hry vstoupily opoziční strany, včetně těch náboženských. Alžírsko se na krátký okamžik zdálo být na cestě k demokracii, což však brzy vedlo k dalšímu, mnohem krvavějšímu konfliktu.

Mešita byla původně postavena v roce 1612. V roce 1845 byla pod francouzskou vládou přeměněna na katedrálu svatého Filipa, která zůstala až do roku 1962. Stará mešita byla zbořena v letech 1845 až 1860 a nový kostel byl postaven a přeměněn na mešitu v roce 1962.

🗳️ Bod zlomu: Volby v roce 1991

Po uvolnění režimu se k moci začala hlásit Fronta islámské spásy (FIS). Její popularita rostla díky slibům sociální spravedlnosti a nastolení islámského státu. Už v červnu 1991 vypukly protivládní nepokoje, které armáda tvrdě potlačila. To zaselo semínko nedůvěry v demokratický proces. V prosinci 1991 proběhlo první kolo parlamentních voleb a výsledek byl pro vládnoucí elity šokem – islamisté drtivě zvítězili.

⚔️ Lednový převrat (1992)

Představa, že by FIS ovládla zemi i po druhém kole voleb, byla pro armádní velení nepřijatelná. V lednu 1992 armáda zasáhla, provedla převrat a druhé kolo voleb zrušila. Strana byla postavena mimo zákon a její vůdci zatčeni. Tento krok se stal přímou rozbuškou k otevřené občanské válce.

🔥 Peklo občanské války (1992–1998)

Konflikt se rychle zvrhl v extrémní brutalitu. Proti vládním silám stanuly ozbrojené skupiny, z nichž nejradikálnější byla Ozbrojená islámská skupina (GIA). Válka nebyla jen o bojích na frontě. Docházelo k masakrům celých vesnic, atentátům na novináře, intelektuály i cizince. Teroristické útoky, podřezávání hrdel a bombové útoky v městech se staly každodenní realitou.

🕯️ Bilance a postupné utichání

Nejintenzivnější fáze bojů trvala do poloviny roku 1998. Poté začala intenzita útoků postupně klesat, i když k jednotlivým incidentům docházelo až do začátku nového milénia. Odhady počtu mrtvých jsou děsivé – během konfliktu bylo zabito přes 100 000 lidí (některé zdroje uvádějí až 200 000). Válka zanechala v alžírské společnosti hluboké rány a strach z politického islámu, což na dlouhou dobu upevnilo moc armády a prezidenta Butefliky, který nastoupil v roce 1999 s programem národního usmíření.

V Alžíru si člověk připadá jak ve Francii před 20 lety díky dřívější koloniální nadvládě – a to jak architekturou, tak vozovým parkem aut.

🗳️ Změna pravidel hry (1995–1999)

Uprostřed nejtěžších bojů se stát pokusil o stabilizaci. Prezident Lamine Zéroual (1995–1999) prosadil v roce 1996 novou ústavu, která zásadně změnila politickou mapu. Aby se předešlo opakování scénáře s FIS, bylo zakázáno zakládat strany založené na náboženství, etnitě nebo regionu. Posílily se pravomoci hlavy státu, čímž se Alžírsko stalo silnou prezidentskou republikou.

🕊️ Buteflika a politika „odpuštění“

V roce 1999 nastoupil k moci Abdelazíz Buteflika, který pochopil, že válku nelze vyhrát pouze zbraněmi. Přišel s vizí národního smíření. Nabídl ozbrojencům, kteří neměli na rukou krev nevinných, možnost složit zbraně výměnou za svobodu. Tento krok slavil úspěch v roce 2000, kdy se dobrovolně rozpustila Islámská armáda spásy (AIS), vojenské křídlo zakázané FIS.

📉 Deeskalace a vyčerpání (2002)

Kolem roku 2002 konflikt ztratil svou ničivou sílu. Nebylo to jen politickými kroky, ale i čistým vyčerpáním zdrojů. Povstání se změnilo v tzv. konflikt nízké intenzity. Radikální skupiny byly vytlačeny do odlehlých hor a pouští, kde se spíše než o politiku snažily o holé přežití a kriminální činnost.

📜 Charta míru a národního usmíření (2005)

Vyvrcholením Buteflikovy éry byla Zářijová charta z roku 2005. Šlo o právní tečku za „Černou dekádou“. Amnestie byla rozšířena na tisíce vězněných muslimů, ale i na příslušníky bezpečnostních složek a civilních milic, kteří se během války dopustili přečinů. Amnestie se striktně netýkala osob zodpovědných za hromadné masakry, znásilnění a bombové útoky na veřejných místech.

Park Ben Aknoun v Alžíru, který byl otevřen v roce 1982. Dnes ale vypadá, jak po výbuchu Černobylu. Mnoho lidí zde nepotkáte. Atrakce již delší dobu nejsou funkční. V parku se nachází i zoo a jsou vidět první náznaky obnovy parky.
francouzská architektura v Alžíru

🛡️ Arabské jaro a „trauma z minulosti“ (2011)

Když v roce 2011 vypukly protesty napříč arabským světem, Alžírsko zůstalo relativně klidné. Hlavním důvodem bylo čerstvé trauma z „Černé dekády“ 90. let – lidé se prostě báli, že jakýkoliv chaos opět vyústí v občanskou válku. Prezident Buteflika situaci uklidnil tím, že po 19 letech zrušil výjimečný stav. Vláda také využila vysokých příjmů z ropy a plynu k dotacím potravin a bydlení, čímž „uhasila“ hrozící sociální výbuch.

✊ Hnutí Hirak a pád Butefliky (2019)

Skutečný zlom přišel až v roce 2019, kdy tehdy 82letý a těžce nemocný Buteflika oznámil, že se bude ucházet o páté funkční období. To už byla pro Alžířany poslední kapka. Vzniklo hnutí Hirak, které každý pátek zaplňovalo ulice měst poklidnými demonstracemi. Když armáda (tradiční pilíř moci) viděla, že hněv veřejnosti neustává, odvrátila se od prezidenta a donutila ho k rezignaci. Buteflika v dubnu 2019 odstoupil a o dva roky později zemřel v ústraní.

🗳️ Éra Abdelmadžída Tabbúniho (2019–současnost)

Po pádu Butefliky nastoupil do čela země Abdelmadžíd Tabbúni, bývalý premiér, který se snažil prezentovat jako tvář „nového Alžírska“, ačkoliv byl stále vnímán jako muž systému. Jeho vláda se musela vypořádat s pandemií COVID-19 i útlumem hnutí Hirak. V zářijových volbách roku 2024 Tabbúni ve svých 78 letech mandát obhájil se ziskem téměř 95 % hlasů. I když opozice výsledky kritizovala, armáda i státní aparát stojí pevně za ním.

🌍 Alžírsko dnes

Dnešní Alžírsko je stabilizovanou, ale stále vysoce autoritářskou zemí. Země profituje z energetické krize v Evropě, protože je klíčovým dodavatelem plynu, který nahrazuje ruské dodávky. Režim si drží kontrolu nad médii i politickou opozicí, přičemž prioritou zůstává bezpečnost a zabránění návratu radikálního islamismu.

Co navštívit v Alžírsku?

  • Ruiny římského města Timgad – ruiny starověkého římského města Timgad, založeného v roce 100 n.l. a vypleněno v 6. století. Město postavené v pouštní oblasti sloužilo jako vojenská kolonie a stalo se jedním ze zdrojů zrodu křesťanství. Je často nazýván “africkými Pompejemi”, UNESCO.
Timgad
Timgad
  • M’zabské údolí – Toto údolí je domovem 5 opevněných oáz (měst), z nichž každé je obehnáno citadelou, které dominuje mešita, jejíž minaret funguje jako strážní věž (z 10. století – Berbery), UNESCO. Kromě Clay paláce v Ghardaia jsou zde zajímavé i surrealistické sochy na náhrobku Sheikh Sidi Aissa, který zanechal spoustu spisů v okolí.
města obehnaná citadelami
Clay palace v Ghardaia

 

surrealistické sochy na náhrobku Sheikh Sidi Aissa
  • Djemila – Další římské město, které je na seznamu UNESCO. Djemila je známá svými ruinami, které zahrnují chrámy, baziliky a domy.
Djemila
Djemila, římské město, které bylo založeno v 1. století a opuštěno v 6. stol. n. l.
  • Národní park Tassili – známý svými úchvatnými skalními formacemi a prehistorickými skalními malbami na jihu Alžírska v poušti, UNESCO. Nedaleko je i národní park Ahaffar s nejvyšší horou Alžírska Tahat (2908 m.n.n.).
Národní park Tassili
Národní park Tassili s typickými skalními útvary
  • Národní park Djurdjura (2 308 m.n.m.) – národní park na severu Alžírska s nádhernou zelenou přírodou a horami, jedná se o nejvyšší vrchol severního Alžírska, v zimě je možné zde i lyžovat.
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – uvnitř národního parku se nachází i toto jezero
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – jedna z nejzelenějších částí Alžírska
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – mohutné hory na severu Alžírska
  • Národní park El Kala (1 202 m.n.m.) – Národní park El Kala na severovýchodě je domovem více než 50 000 hektarů lesů, včetně jediného korkového dubového lesa v Alžírsku. Mokřady v parku jsou také zvláště cenné pro místní divokou zvěř a stěhovavé ptactvo. Jedná se o největší národní park na severu, který má 764 km².
národní park El Kala
národní park El Kala při hranici s Tuniskem na východě
  • Další národní parky – v Alžírsku se nachází mnoho dalších národních parků – na severu Chréa, Belezma, Theniet El Had, Taza, Gouraya, Tlemcen, ve středu Djebel Aissa a na jihu Ahaggar (Hoggar). Kromě těchto i zmíněné Djurdjura, El Kala a Tassilin’Ajjer. Celkem má Alžírsko 11 národních parků, z nichž největší jsou jižní saharské, které mají přes 500 000 km², tedy rozlohově 6x více než ČR.
  • Hotel Transatlantic – Ghoufi – V roce 1902 sem přijela prestižní hotelová síť Transatlantique s odvážným záměrem: postavit hotel, který nekopíruje přírodu, ale stane se její součástí. Čtrnáct pokojů a jídelna – vše vytesáno do vápencového srázu nad závrativě krásným kaňonem. Poté, co se během války za osvobození stal místem odpočinku francouzských důstojníků, byl v roce 1955 zničen alžírskými odbojáři)

  • Hammam Maskhoutine Unikátní přírodní úkaz, představující minerální útvary různých barev a tvarů a po nich stékající vodu. Teplota vody v lázních může dosáhnout 98 °C a léčí různá onemocnění. Jedná se o druhý nejteplejší zdroj vody (po Islandu).
Hammam Debagh
  • Alžírská poušťNejvětší poušť na Zemi, rozprostírající se na území několika afrických států. V arabštině se slovo „Sahara“ používá k označení jakékoli pouště. Délka pouště od východu na západ je asi 5000 km, od jihu k severu – v průměru 1000 km. 

  • Pevnost Santa Cruz v Oranu – Jedna ze tří pevností přístavního města Oran, propojená tunely s dalšími pevnostmi. Santa Cruz postavili Španělé v 16. století, později jej obsadili Turci a na počátku 19. století jej dobyli zpět Francouzi.

  • Basilika Notre-Dame d’Afrique – Krásná katolická bazilika v Alžíru, postavená v 19. století. Je známá svou nádhernou architekturou a panoramatickým výhledem na město. Jedná se o jednu z mála křesťanských staveb v Alžírsku.
křesťanská bazilika Notre-Dame d’Afrique postavená v roce 1872 během koloniální nadvlády Francie.
  • Mauritánské královské mauzoleum v Tipaza – starověké křesťanské pohřebiště, které se stalo nevyřešenou záhadou pro historiky a archeology z celého světa.
Mauritánské královské mauzoleum v Tipaza
  • Makam Echahid (Pamětník mučedníků) – Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.
Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.
  • Constantine – Jedinečnost města spočívá v jeho umístění uprostřed velkolepých soutěsek, útesů a propastí, přes které jsou ve výšce několika set metrů položeny četné mosty.

 

 

v okolí Constantine se nachází krásné zelené nížiny
  • mešita Khubayb ibn Adiy – ikonická mešita Khubayb ibn Adiy v okolí Bordj Bou Arreridj na severu Alžírska
ikonická mešita Khubayb ibn Adiy v okolí Bordj Bou Arreridj na severu Alžírska
  • Velká alžírská mešita – největší mešita v Alžírsku umístěná v hl. m. Alžíru a zároveň 3. největší po Mecce a Medině, otevřená v roce 2024

Kasbah – centrum Alžíru s úzkými uličkami
pro lepší signál jsou často na domy instalovány zesilovače signálu
centrum Alžíru

Co vědět o Alžírsku?

  • měna alžírský dinár (DZD, 1 Kč =  6 DZD, oficiálně kurz, 1 Kč = 10 DZD – černý trh)
  • obrovská inflace (vhodné je si vyměnit peníze na letišti nebo v centru měst od “veksláka” na černém trhu, který vám dá až o 70 % více peněz než oficiální směný kurz (oficiální kurz je 1 euro = 150 dinár, ale na ulici si můžete vyjednat 1 euro = 200 dinár, černý kurz je totiž cca 1 euro = 250 dinárů). Určitě si vyjednejte 200 dinárů a více za euro nebo přejdete k jinému “vekslákovi”, který vám dá kurz lepší. Aktuální kurz naleznete zde.
  • víkend připadá v Alžírsku na pátek a sobotu, neděle je klasický pracovní den. O pátcích tak jezdí jen velmi malé množství autobusů a vlaků, sobota je o něco lepší.
  • neshody mezi Marokem a Alžírskem o území Západní Sahara = nemožnost přestoupit pozemní hranice a ani letecky
  • 90 % země poušť (tedy oblastí, kde spadne méně jak 200 mm srážek za rok, v ČR je to v průměru 700 mm) – na severu pohoří Tell Atlas, díky němuž vládne na severu středomořské klima – teplé se suchými léty a mírnými, deštivými zimami se sněhem v horních polohách během zimy. Dále směrem od oceánu se nachází Saharský Atlas, odkud už začíná poušť.
  • Nejnižší a nejvyšší teploty (°C) – Absolutní rekord padl na severu v hlavním městě Alžíru v roce 2023, kdy teplota vystoupala na 49 °C, obvykle je zde 5-15 dní v roce, kdy teplota překročí 35 °C, naopak v poušti se teplota v létě pohybuje okolo 46 – 48 °C (rekord 51 °C v roce 2018). Naopak nejnižší teplota byla naměřená ve městě Batna na severozápadě v roce 1945, -20 °C, obvykle ale neklesají teploty pod -10 °C ani v horách.
  • Ceny
    • mobilní data – SIM kartu s tarifem si pořídíte u 3 místních operátorů (Djezzy, Mobilis, Ooredoo) na letišti od 500 DA (80 Kč) – nejlevněji vás vyjdou tyto tarify => 10 GB = 500 DA (80 Kč, Djezzy) na 7 dní, 30 GB = 1000 DA (160 Kč, Mobilis) na 30 dní a 50 GB = 1 500 DA (240 Kč, Ooredoo) na 30 dní.
      • můžete využít i virtuálních eSIM, ty jsou ale dražší => 3 GB = 5,33 USD (115 Kč), 10 GB = 13,34 USD (280 Kč), 20 GB = 20,74 USD (435 Kč) nebo neomezená data na 7 dní za 14,74 USD (310 Kč)/na 15 dní za 23,74 USD (500 Kč) přes aplikace MobiMatter či Global YO
    • ubytování nesežene příliš přes Booking, zejména v menších městech je problém – je třeba využívat jiné portály včetně AirBnb, Hotels.com apod., ceny počítejte pro 2 osoby/noc od 650 Kč
    • jídlo v restauraci seženete cca od 150 Kč
  • V Alžírsku se dá také lyžovat v zimě – nepočítejte ale s velkými rozsáhlými sjezdovkami
  • Nacházíte se v Africe, je třeba dbát o své věci. Díky tomu, že Alžírsko není příliš navštěvované a zároveň zde vládne poměrně tvrdý režim, krádeže nejsou časté.
  • Málo turistů = autentická Afrika. Lidé jsou na vás velmi vřelý a nutně vám nemusí něco chtít prodat. (citelný rozdíl na rozdíl od Egypta, Maroka či Tuniska)
  • všude kočky kam se podíváte v centrech měst
  • Teplé moře, zejména na severním pobřeží
  • Ve velkém se na tržištích i mimo ně na ulici prodávají šátky, koberce, koření, ovoce všeho druhu, kuře s rýží, kuskus, elektronika
  • Na rozdíl od Maroka a Tuniska více žen má hidžáb
  • Velmi rozvinutá železnice, příznivé ceny veřejné dopravy, ovšem velmi nekvalitní městská doprava
  • populárním sportem je fotbal, který hrají často děti na veřejných hřištích
  • ne všude vám mohou jít evropské bankovní karty v bankomatech (vyberete např. až na 3. pokus)
tržiště v centru Alžíru – Kasbah
V Alžíru má svůj hypermarket i Carrefour, jinak ovšem nalezneme v Alžíru jen menší obchody.

Jak se dostat do Alžírska?

Do Alžírska se nejlépe dostanete letadlem. Nejlevnější možností je přiletět do hlavního města Alžíru (4 200 Kč zpáteční letenka z Prahy s přestupem, 5 h cesty).

Po příjezdu na letiště projdete poměrně dlouhou pasovou kontrolou, která zabere 1,5 h času (ano, opravdu tak dlouho), a to i včetně zpáteční cesty, tedy dostavte se dostatečně brzo zpět na letiště. Po příjezdu na pasové kontrole dostanete k vyplnění kartičku, kterou musíte vyplnit ohledně účelu vaší cesty.

Jak se dostat z letiště v Alžíru do centra?

Nejrychlejším způsobem je vlak, kterým jste v centru Alžíru za 20 minut, autobusem by to trvalo dle dopravní situace cca 40  – 60 minut. Vlaky jezdí bohužel ale po 70 – 90 minutách. Jízdenka vás vyjde na 80 dinárů, tedy cca 15 Kč. Ačkoliv dle jízdního řádu vlak staví pouze na 3 zastávkách, v realitě staví na více zastávkách včetně Hussein Dey u centrálního autobusového nádraží do okolních měst.

Druhou možností je městský autobus od městské společnosti ETUSA – celkem na 3 linkách (39, 100, 178) z nichž 2 linky jedou do centra (na 1. Maia na 2. Mai) a třetí linka k metru na El Harrach. Všechny tyto linky jezdí v intervalu 1 hodina a staví přímo na letišti u příletů. Doba jízdy do centra však může činit 40 – 60 minut, neboť město je neustále zasekané kolonami. Jízdné vás vyjde od 20 dinárů dle toho, kam do města autobusem pojedete.

  • První a poslední autobus z letiště (l. 39, 100, 178): 06:00, 21:00
  • První a poslední autobus z centra na letiště: 05:30, 20:30

Pokud se rozhodnete pro taxi, bude vás stát zhruba 1200 dinárů (= 250 Kč dle oficiálního kurzu, reálně ale 180 Kč dle kurzu černého trhu) z letiště a 800 dinárů na letiště. Je nutné si ovšem cenu vyjednat předem před nástupem do taxi. Na letišti je vhodné si směnit peníze u veksláků (na černém trhu) a chtít minimálně kurz 1 euro = 200 dinárů (oficiální kurz je 1 euro = 150 dinárů). Aktuální kurz na černém trhu se totiž pohybuje 1 euro = 250 dinárů (stav k březnu 2026).

Ve výstavbě je metro na letiště, to bude ale v provozu nejdříve v roce 2027.

Vízum

Pro vstup do Alžírska je nutné mít turistické vízum. To si můžete vyřídit na ambasádě v Praze za 2 800 Kč na 90 dní, online to zatím není možné (rok 2026). K žádosti o vízum potřebujete:

  • pas (platný min. 6 měsíců)
  • pasovou fotografii na formulář žádost o vízum
  • potvrzení o rezervaci hotelu
  • cestovní pojištění

Pro pas s nalepeným vízem si přijdete za cca 7-14 dní, jakmile vám zavolají z ambasády. Na ambasádě se domluvíte nově od roku 2026 i anglicky a česky (v roce 2025 to bylo pouze francouzsky).

po příletu je třeba vyplnit na letišti tento formulář, který dostanete
po příletu je třeba vyplnit na letišti tento formulář, který dostanete

Taxi/kolektivní taxi

Taxi v Alžírsku je běžným a relativně dostupným způsobem dopravy. Existují 2 druhy:

  1. Oficiální taxi (žluté nebo bílé):
    • Většinou jsou vybaveny taxametry, i když ne vždy jsou používány. V Alžírsku je možné využít i různých aplikací na přivolání taxi, podobně jako v Česku Bolt/Uber.
  2. Sdílené taxi (collectif):
    • Jedná se o neoficiální taxi, které často jezdí po stanovených trasách a sdílejí je více pasažérů. Řidiči vždy vykřikují název cílové destinace. Jsou také rychlejší než cesta autobusem.
    • Jsou obdobně drahé jako autobusy, ale často člověk čeká kratší dobu než by čekal na autobus. Cesta je pak rozpočítána mezi cca 5-8 pasažérů. Své uplatnění mají i o večerech, kdy již klasické autobusy po 17. hodině nejezdí.

Ceny taxi se mohou lišit v závislosti na městě a typu taxi. Oficiální taxi mají obvykle taxametry, ale je dobré se předem dohodnout na ceně, pokud taxametr není použit. V noci a o svátcích mohou být tarify vyšší.

kolektivní taxi v Mostaganemu – jízdné platíte společně s dalšími lidmi, co s vámi jedou stejnou trasu
většina kolektivních taxíků v Oranu poblíž autobusového nádraží – jedná se o hojně využívaný systém přepravy
Alžír

Železnice

Vlaky jezdí v Alžírsku od roku 1859.

PŘÍMĚSTSKÉ VLAKY

Po Alžíru a okolí jezdí příměstské vlaky, které jsou v provozu cca od 5:30 do 20:00 a jezdí cca každou hodinu, v centrálních úsecích i častěji.

Nasazovány jsou na ně moderní elektrické jednotky Stadler Flirt, které jezdí ve trojicích (vyjma trati na letiště), i tak jsou vlaky plné až ke dveřím. Celkem jich tu je 64, které byly dodávány mezi lety 2008 – 2010. Co se ale upřít vlaku nedá, je jeho rychlost, díky které je hojně využíván, maximálně 120 km/h, průměrná pak kolem 60 km/h včetně zastavování. Elektrifikace příměstských tratí byla dokončena mezi lety 2008 až 2009, tedy na tratích Algiers (Agha) – El Affroun a Algiers – Thénia. Provoz byl spuštěn v květnu 2009 na obou tratích.

Příměstská trať na západ na předměstí Zeralda (21 km) byla vybudována v roce 2016, trať z Tizi Ouzou do Oued Aissi v roce 2017 (13 km, a byla dokončena elektrifikace mezi Thenií a Tizi Ouzou) a v roce 2019 byla otevřena trať na letiště (3 km, odbočka od tratě na Annabu). V roce 2024 pak byly spuštěny tangenciální linky Thenia – Bab Ezzouar – Ain Naadja – Zeralda a Thenia – Bab Ezzouar – Ain Naadja – El Affroun, tedy bez přímé obsluhy centra Alžíru po zdejší dříve pouze nákladní spojce.

příměstský vlak od Stadleru na předměstí Reghaia
Vlaky jsou hojně využívané, nicméně mají neustále velká zpoždění

 

 

 

 

 

 

 

Co je problémem alžírské železnice, jsou neustálá zpoždění, které vlaky mají po celý den, a to i ráno. Vlak tak může přijet na čas, ale větší pravděpodobnost je, že bude mít 15 – 30 minut zpoždění, ve večerních hodinách i 30 – 60 minut. O zpoždění se ale nikde nedočtete a zkrátka jen čekáte a čekáte.

Existují tyto příměstské linky v Alžíru:

  • Algiers – Boumerdes – Thenia: 17x denně a dále Thénia – Tizi Ouzou – Oued Aissi: 4x denně
      • Thenia – Tizi Ouzou – Oued Aissi: 11x denně (4 přímé z Alžíru, viz výše)
  • Algiers – Ain Naaidja – Birtouta – Blida – Ell Afrroun: 16x denně
  • Algiers – Ain Naaidja – Birtouta – Zeralda: 15x denně
  • Algiers – Houari Boumédiène Airport: 14x denně
  • Thenia – Ain Naaidja – Birtouta – Zeralda: 3x denně
  • Thenia – Ain Naaidja – Ell Affroun: 3x denně

Hlavní směry lze rozdělit:

  • z Alžíru na východ do Boumerdes, Thenii, Tizi Ouzou a Oued Aissi
  • z Alžíru na západ do Blidy a Ell Affroun
  • z Alžíru na severozápad do Zeraldy
  • z Alžíru na zdejší letiště

Doba jízdy všech vlaků je cca 1 h do své konečné. Některé vlaky od východu jedou zrychleně (4x denně), neboť jedou až od Oued Aissi nebo Bouiry (zde jezdí regionální dieselový vlak), a tak zkracují interval z cca 1 hodina na kratší interval. Vlakem se také dostanete na letiště za cca 20 min. Z městské části El Harrach do centra města tak vlaky jezdí cca 4x za hodinu.

Vlaky označené v jízdním řadu B mohou, ale nemusí jet. Jízdenku si koupíte přímo na kase. Odlišný jízdní řád mají vlaky v pátek, který je pro Alžírany víkendem (v sobotu již jezdí vlaky normálně, byť se jedná o volný den, neděle je standardní pracovní den). Vlaky provozuje v Alžírsku SNTF.

Aktuální jízdní řády vlaků v Alžírsku. Nespolehejte se na vyhledavací systém na stránkách SNTF, který je neaktuální.

vlak od letiště
příměstký vlak na Hussein Dey

 

 

 

 

 

 

S příměstským vlaky se setkáme i mimo Alžír, zde ovšem nejsou elektrifikované. Na tyto vlaky jsou nasazovány starší velkoprostorové vozy. Jedná se o tyto tratě (cca spojení do 100 km):

  • Annaba – Sidi Amar – 6 párů denně
    • z Annaby 07:10, 09:10, 11:10, 13:10, 15:10, 17:10
  • Annaba – Berrahal – 2 páry denně
    • z Annaby 05:45, 16:45
  • Annaba – Drean – Chihani bachir – 3 páry denně
    • z Annaby 05:25, 12:15, 16:30 (Tebessa), 17:00
  • Ain Touta – Batna – Fesdis – 3 páry denně
    • z Batny 05:30 (cca), 12:30, 17:10, 22:50 (Algiers)
  • Constantine – El Khroub – 3 páry denně
    • z Constantine 05:50, 07:20, 09:45 (Algiers, obden), 16:15, 16:40 (Constantine)
    • z El Khroub – 06:45, 08:00 (Constantine), 08:15, 12:54 (Algiers, obden), 17:04
  • Constantine – Hamma Bouziane – Zighoud Youcef – 3 páry denně
    • z Constantine 05:40, 07:45, 14:30, 14:55 (Jijel), 16:30
    • Z Zighoud Youcef 06:40, 08:35, 15:20, 17:30
  • Chlef – Khemis
    • z Chlefu 17:10
    • z Khemis 05:45
  • Oran – Oued Tlelat – 1 pár denně, + cca 10 dálkových vlaků
    • z Oranu 11:50, 18:00 (zrušen), 19:15 (zrušen)
    • z Oued Tlelat 13:00
  • Oran – Arzew
    • z Oranu 08:30, 13:40, 17:05
    • z Arzew 06:30, 09:30, 15:00
  • Oran – Béni-Saf
    • z Oranu 08:10, 13:30 (Ain Temounchent), 17:02
  • Oran – Sidi Bel Abbes
    • z Oranu 13:40 (Saida), 14:15 (Sidi Bel Abbes), 15:30 (Tlemcen), 17:10
  • Mohammadia – Mostaganem
    • z Mohammedia 06:40, 13:00
    • z Mostaganem 11:00, 17:00
  • (Algiers) – Beni Mansour – Bejaia
    • z Bejaia 06:30 (Algiers), 08:00, 13:00 (Akbou), 17:00
    • z Beni Mansour 05:35, 10:40, 15:00 (z Akbou), 16:59
  • Algiers – Bouira
    • z Algiers 16:48
    • z Bouira 05:35
  • Djelfa – Laghouat (3x denně)
    • z Djelfy 06:39, 11:00, 14:30
    • z Laghouat 09:00, 12:45, 16:10
Příměstský vlak Annaba – Berrahal
Příměstský vlak Annaba – Sidi Amar

 

 

 

 

 

 

příměstské vlaky Constantine – El Khroub a Constantine – Zighoud Youcef
příměstský vlak Chlef – Khemis

 

 

 

 

 

 

 

příměstský vlak Ain Touta – Batna – Fesdis
příměstský vlak Oran – Oued Tlelat

 

 

 

 

 

 

vpravo příměstský vlak Annaba – Chihani bachir
příměstský vlak Mohammadia – Mostaganem

 

 

 

 

 

 

příměstský vlak Oran – Arzew
vlak na trati Oran – Béni-Saf

 

 

 

 

 

 

vlevo vlak pro Oran – Sidi Bel Abbes

DÁLKOVÉ VLAKY

Kromě typických příměstských vlaků jezdí v Alžírsku i dálkové vlaky, které jsou poměrně rychlé – průměrná rychlost je kolem 65 – 90 km/h včetně stanicování. V provozu jsou také noční vlaky Algiers – Annaba, Algiers – Tebessa, Algiers – Touggourt a Oran – Bechar.

Na ně jsou zpravidla nasazovány velkoprostorové vozy, které nejsou vybaveny klimatizací. Jen na pár spojích/tratích jsou nasazovány klimatizované jednotky od Alstomu (nízkopodlažní) a CAFu (vysokopodlažní), zejména na vlacích přes den při největším horku, tedy Algiers – Oran (označené jako Coradia), Algiers – Batna, Algiers – Chlef, Algiers – Bejaia (občas), Boughezoul – Laghouat, Constantine – Biskra a Constantine – Jijel.

Vlaky dálkového charakteru – část z nich naleznete v jízdních řádech zde a zde, nejsou zde ale všechny:

  • Algiers – Chlef – Oran (4x denně)
  • Algiers – Annaba (v provozu obden)
  • Algiers – Sétif – Constantine (v provozu obden)
  • Algiers – Beni Mansour – Bejaia (1x denně, v úseku Beni Mansour – Bejaia 3-4x denně)
  • Algiers – Biskra – Touggourt (v provozu obden)
  • Algiers – Sétif – Tebesa (v provozu obden)
  • Algiers – Chlef (1x denně)
  • Algiers – Batna (1x denně)
  • Boughezoul – Djelfa – Laghouat (1x denně, resp. Djelfa – Laghouat 3x denně)
  • Tissemsilt – Boughezoul – Bordj Bou Arreridj (1x denně)
  • Annaba – Tunis (v provozu obden, mezinárodní vlak, nelze využít v Alžírsku pro vnitrostátní přepravu)
  • Oran – Sidi Bel Abbes – Bechar (1x denně)
      • 20:30 Oran – 06:45 Béchar
      • 22:00 Béchar – 08:10 Oran
  • Oran – Sidi Bel Abbes – Tlemcen (1x denně)
        • z Oranu 14:15, 15:30
  • Oran – Sidi Bel Abbes – Saida (1x denně)
      • z Oranu 13:40
  • Oran – Oued Tlelat – Relizane – Chlef (1x denně)
    • z Oranu 16:00 (Chlef), 17:30 (Relizane)
  • Annaba – Souk Ahras – Tebessa (1x denně)
    • 16:30 Annaba
  • Constantine – Khenchela (3x týdně)
    • 16:00 Constantine
    • 05:25 Khenchela
  • Constantine – Batna – Biskra (1x denně)
    • 4:30 Biskra – 6:26 Batna – 8:12 Constantine
    • 16:40 Constantine – 18:18 Batna – 20:18 Biskra
  • Constantine – Jijel (1x denně)
    • 06:45 Jijel, v létě i v 16:35
    • 14:55 Constantine, v létě i v 6:20
  • Skikkda – Constantine – (Biskra)/(Tadjenanet)/(Barhoum)
    • v provozu 1x denně pouze v letních měsících
  • Bechar – Tindouf (2x denně)
    • 09:00 Tindouf – 20:23 Béchar nebo 20:00 Tindouf – 07:35 Béchar
    • 08:00 Béchar – 19:20 Tindouf nebo 19:00 Béchar – 06:20 Tindouf
vlak Coradia na trati Algiers – Oran v Chlefu
vlak na trati Oran – Saida
vlak na trati Oran – Algiers

 

 

 

 

 

 

vlak na trati Oran – Chlef
noční spací vlak Oran – Béchar

 

 

 

 

 

vlak na trati Oran – Relizane

 

 

 

 

 

 

vlak Coradia na trati Boughezoul – Djelfa – Laghouat

Velkým nedostatkem alžírské železnice jsou neustálá zpoždění vlaků, které dosahují pravidelně i 3 h. Kromě toho jízdní řády na webu neodpovídají tomu, jak vlaky doopravdy jezdí (buď nejedou vůbec nebo v odlišný čas).

Např. vlak Coradia z Oranu do Alžíru, který vyjede včas, přijede do Alžíru nejméně s 2 h zpoždění. Jízdní doba tak místo 4,5 h trvá 6,5 h. A je to pravidlem. A netýká se to jen tohoto vlaku. Např. vlak z Oranu, který jede přes Sidi Bel Abbes do Tlemcenu a cesta trvá do Sidi Bel Abbes 1 h a 4 minuty dle jízdního řadu, trvala nakonec 1 h a 24 minut.

motorový klimatizovaný vlak na trati Constantine – Batna – Biskra

Mezi hlavní tratě patří z Alžíru na západ do Oranu. Ta je dvojkolejná (jen mezi Oran – Relizane, Chlef – Khemis, El Affroun – Algiers). V posledním vyjmenovaném úseku také elektrifikovaná. V plánu je ji celou zdvoukolejnit, postavit obchvaty měst Relizane a Khemis Miliana a mezi Khemis Miliana a El Affroun postavit 7 km dvoukolejný tunel.

Druhá hlavní trať je na východě z Alžíru přes Sétif a Constantine do Annaby. Ta je dvoukolejná mezi Alger – Thenia a Bordj Bou Arreridj – Ramdane Djamel a v plánu ji je celou zdvoukolejnit.

vlak na trati Algiers – Oran
vlak na trati Algiers – Bejaia

 

 

 

 

 

 

 

Na regionálních a dálkových vlacích potkáte 3 typy vozidel:

  • 1) Alstom Coradia – od roku 2018, 17 vozidel, hlavní dálkové vlaky
  • 2) CAF serie 599 – od roku 2007, 17 vozidel, “Autorail”, dálkové či příměstské vlaky
  • 3) Klasické velkoprostorové vagóny s lokomotivou
Některé osobní vlaky jsou složeny z klasické lokomotivy a vagónů, jako například tento vlak z Oranu přes Sidi Bel Abbes dále na jihozápad.

V posledních 4 letech navíc přibylo hodně nových tratí pro osobní i nákladní dopravu – např. Tissemsilt – M’Sila, Boughezoul – Laghouat, Saïda – Tiaret, Ain Beida – Khenchela nebo Bechar – Gara Djebilet – tedy 1709 km nových tratí. Celkem má tak alžírská síť kolem 5 500 km tratí z toho na 5 200 km jezdí osobní vlaky v roce 2026.

V roce 2024 bylo také obnoveno spojení s Tuniskem – mezi alžírskou Annabou a tuniským Tunisem. Železniční spojení mezi Marokem a Alžírskem je zastaveno od roku 1994 po útoku v hotelu Atlas Asni v Marrákeši (pozemně ani letecky hranice také nelze legálně překročit).

Nově otevřené tratě v posledních letech:

  • Aïn Touta –  M’Sila – 2009
  • Aïn M’lila – Morsot – 2009
  • Bordj Bou Arreridj – M’Sila – 2010
  • Aïn Témouchent – Béni-Saf – 2015 (rychlost kolem 80 km/h)
  • Birtouta – Zéralda – 2016 (elektrifikovaná, rychlost 160 km/h)
  • Moulaye Slissena – Saïda – 2017
  • Tizi Ouzou – Oued Aïssi – 2017 (elektrifiovaná, rychlost 160 km/h)
  • Alger – letiště – 2019 (elektrifikovaná, rychlost 160 km/h)
  • Tissemsilt – M’Sila – 2022 (rychlost 160 km/h)
  • Saïda – Tiaret – 2023 (rychlost 160 km/h)
  • Boughezoul – Laghouat – 2023 (rychlost 220 km/h)
  • Ain Beida – Khenchela – 2024 (rychlost 160 km/h)
  • Bechar – Tindouf – 2/2026 (950 km, rychlost 160 km/h)

Ve výstavbě:

  • Tiaret – Tissemsilt – ve výstavbě v roce 2026 (73 km)
  • Méchria – El Bayadh – ve výstavbě v roce 2026
  • Touggourt – Hassi Messaoud – ve výstavbě v roce 2026
  • Laghouat-Ghardaia-El Menia – (Tamanrasset) – ve fázi plánování (495 km)
  • Algiers – Boughezoul – ve fázi plánování
výstavba tratí v Alžírsku, od roku 2026 také v provozu trať do Tindoufu na jihozápadě

A také bylo několik tratí zrekonstruováno:

  • Alger – Boumerdes – Thenia – 2009 (elektrifikace)
  • Alger – Blida – Ell Afroun – 2009 (elektrifikace)
  • Oued Tlelat – Béchar – 2010
  • Oran – El Mohgoun – 2011
  • Oran – Relizane + Chlef – Khemis – 201x (zdvoukolejnění)
  • Oran – Ain Témouchent – 2015
  • Thenia – Tizi Ouzou – 2017 (elektrifikace)
  • El Mohgoun – Arzew – 2017
  • Mohammadia – Mostanganem – 2022 (provoz 2015 – 2019, pak od 2022)

Průměrná rychlost na nezrekonstruovaných tratích je kolem 30 – 100 km/h, naopak nové tratě jsou stavěny na rychlost 160 – 220 km/h, byť vlaky jezdí podstatně pomaleji.

nádraží v Oranu

Aktuálně je ve výstavbě trať mezi Tiaret a Tissemsilt, díky čemuž dojde k propojení celé “jižní” části alžírské železnice, tzv. Hauts Plateaux od Tlemcenu po Tébessu. Dokončeno by mělo být koncem roku 2026. Na tento projekt pak má navázat druhá část spojení Tiaretu s Relizane, tedy se “severní” částí alžírské železnice. Ve výstavbě je také trať z Touggourt přes Ouargla do Hassi Messaoud nebo rekonstrukce trati z Annaby přes Tebessu do Bled El Hadba na severovýchodě Alžírska. Ve výstavbě je také trať z Méchria do El Bayadh či z Ksar El Boukhari do Boughezoulu. Celkově dochází k modernizaci celého západního koridoru od Alžíru Oued Tlelat do Tlemcenu. V některých částech pojedou vlaky odlišnou trasou (LGV West) a zároveň se řeší obchvaty měst pro možnost rychlosti 160 – 220 km/h.

interiér vlaku Coradia

Jízdné

Co se vlakům nedá upřít, je jejich cena, kdy zaplatíte zhruba 0,10 Kč/km, tedy 10 Kč za 100 km při kurzu na černém trhu 250 dinárů za euro.

Průměrná rychlost dálkových vlaků (včetně zastávek) je kolem 70 – 90 km/h.

Autobusy (kromě MHD)

Pro cesty mezi městy a provinciemi Alžírska můžete využít jak vlaky, tak i autobusy. Autobusy jsou rychlejší a jezdí častěji než vlaky.

autobusové nádaží v Alžíru
autobusy na trase Batna – Constantine z let 2011 – 2013

 

 

 

 

 

 

 

Dálkovou dopravu v Alžírsku provozuje hned několik dopravců – všechny spojení pak naleznete v aplikaci Mahatati. Dejte si ovšem pozor, které spojení Vám aplikace vyhledá. Aplikace totiž nehledá pouze spojení z místa A do místa B, ale také všechny příjezdy do místa B, tedy i z jiných měst, než ze kterého vyrážíte.

Dle destinace pak autobusy jezdí několikrát denně – opět si ale musíte dát pozor na pátky, kdy je v provozu cca 20 % autobusů než ve zbývajících dnech. Většina autobusů na kratší vzdálenosti jezdí ovšem jen od 5 do 17 hodin, pak už je provoz výrazně slabší až nulový. Ve velkém jezdí autobusy také v noci. Většina autobusů je již vybavena klimatizací.

Z hlediska vozového parku se setkáte s čínskými autobusy Higer, Yutong, Asia Star, tak také s egyptskými MCV či korejskými Hyundai.

Jízdné

Co se autobusům stejně jako vlakům nedá upřít, je jejich cena, kdy zaplatíte zhruba 0,10 – 0,15 Kč/km, tedy 10 Kč za 100 km při kurzu na černém trhu 250 dinárů za euro.

Průměrná rychlost dálkových autobusů (včetně zastávek) je kolem 60 – 70 km/h, autobusy jsou tak velmi rychlé.

odjezdové tabule na centrálním nádraží v Alžíru – takovéto tabule nalezneme na všech nádražích v Alžírsku
dálkové autobusy v Alžíru – jeden z nejstarších z roku 2007 (MCV) a nejnovějších z roku 2024 (Higer)
nové Higery z let 2024 a 2025
nový Yutong na dálkové lince z roku 2026
Higer z roku 2024 na nádraží v Constantine
postarší Higer z roku 2016

 

Místní výrobci autobusů, tramvají

SNVI

I v Alžírsku se vyrábí vozidla veřejné dopravy. Nejstarší značkou je SNVI z Tiaretu. S těmito autobusy se setkáte na městské a příměstské dopravě v Alžíru a také v dalších městech Alžírska. Od roku 2008 vyrábí pouze vysokopodlažní městské autobusy SNVI 100.

Mercedes-Benz Algeria

Kromě značky SNVI vyrábí autobusy i Mercedes-Benz Algeria v Rouibě nedaleko Alžíru od roku 2017, což je společní podnik německého Mercedesu a alžírského SNVI, Alžírského automobilového průmyslu (EDIV) a emirátského investičního fondu Aabar. První autobusy byly vyrobeny koncem roku 2017. Jednalo se o autobusy Mercedes-Benz Conecto II, které se následně uchytili i v dalších městech Alžírska. Vyráběny byly až do roku 2022, dále již jen mikrobusy Mercedes-Benz Sprinter.

Tirsam

Další značkou vyrábějící autobusy v Alžírsku je od roku 2026 značka Tirsam z Batny, která vyrábí městské autobusy Tirsam TS9 (městské 9metrové), Tirsam TS11 (dálkové 11metrové) a Tirsam TS12 (městské 12metrové). Prvních 600 městských autobusů bylo dodáno v roce 2026 do Alžíru, Oranu, Constantine, Annaby a Batny.

Další značky…

Ze světových značek částečně autobusy montoval v Alžírsku Higer a Hyundai, aktuálně jsou ale tyto autobusy dováženy. Do roku 2013 bylo možné dovážet jakékoliv autobusy, následně byl dovoz ze zahraničí striktně zakázán. Od roku 2024 bylo umožněno dovážet maximálně 5 let staré autobusy.

Tramvaje

V Alžírsku se vyrábí také tramvaje Cital Citadis v Annabě, což jsou totožné tramvaje jako Alstom Citadis. Společnost Cital vznikla v roce 2011 a první tramvaje do alžírských měst vyrobila v roce 2015.

Městská doprava

Městskou dopravu v Alžírsku provozují nejen městské podniky, ale také soukromí dopravci. Ve větších městech se setkáme s provozem MHD, ne vždy však nalezneme jízdní řády, na linkové vedení (povětšinou) a vyhledavač spojení můžeme zapomenout. Autobusy jsou povětšinou vysokopodlažní.

Ve velkém potkáme v Alžírsku stále evropské Van Hooly, které sem byly dodány v letech 1992 – 2006. V letech 2005 a 2006 již s novým čelem. Nejstarší jsou aktuálně z roku 2002. Na fotografii jeden z Oranu.

Městskou autobusovou dopravu doplňuje v Alžíru síť metra a v některých městech tramvajové provozy. V Alžírsku za posledních 13 let vyrostlo hned několik tramvajových provozů. Aktuálně nejsou ve výstavbě další, resp. počítá se pouze s prodloužením sítě v Alžíru. Pojďme si je shrnout:

  • 2011: Alžír (2014 a 2015 prodloužení)
  • 2013: Oran
  • 2013: Constantine (2019 prodloužení)
  • 2017: Sidi Bel Abbes
  • 2018: Sétif
  • 2018: Ouargla
  • 2023: Mostaganem
Jeden z nejnovějších tramvajových provozů – v Sidi Bel Abbes, kde mají tramvaje všude preferenci a obsluhují celé město, byť jsou doplněny i autobusy.

V Alžíru se setkáme i s městským/příměstským vlakem, který je hojně využíván místním obyvatelstvem.

Integrovaný dopravní systém v Alžírsku nefunguje. Je tak standardem, že autobus je levnější než prostředek kolejové dopravy.

Na rozdíl od sousedního Maroka jsou autobusy poměrně staré. Naopak metro, tramvaje a příměstské vlaky jsou moderní, zejména díky tomu, že provozy jsou poměrně nové.

Do autobusů se standardně nastupuje předem, kde se platí u řidiče. U tramvají, metra a vlaků je třeba si koupit jízdenku předem na zastávkách u přepážek, které jsou osazeny na všech zastávkách nebo si je koupit v automatu na jízdenky. Jízdenky je nutné si označit u metra v turniketu a u tramvají ve vozidle (ne ovšem všude, např. v Alžíru nebo Oranu je jízdenka platná již po zakoupení, naopak v Sidi Bel Abbes, Constantine, Sétifu, Mostaganemu je třeba ji označit).

Co je důležité si říci je i rozsah provozu linek. Metro, tramvaje či autobusy zde nemají jízdní řády dělené na ranní a odpolední špičku, neboť zde ani neexistuje. Provoz začíná cca kolem 5.30, kdy teprve od 8 hodin začíná špička, která trvá do cca 16 hodin, kdy naopak provoz postupně klesá do 18.30. Kolem 18.30 už je nejen v menších městech, ale i v Alžíru téměř mrtvo – většinou jsou v provozu jen tramvaje a v případě Alžíru i metro (oboje do cca 23 h až půlnoci) a pár vybraných linek autobusů (např v Alžíru autobusy do cca 0:30). Ani vlaky již večer nejezdí. Zároveň víkend připadá na pátek a sobotu, kdy je provoz slabší, zejména během pátků. Například školy se otevírají v Alžírsku v 8.30 a výuka končí v 15.30.

Pojďme se podívat na veřejnou dopravu v jednotlivých městech.

“Moderní” autobus z roku 2023, krerý se vyrábí v Alžírsku – SNVI 100. Tyto autobusy se tařka v nezměněné podobě vyrábí od roku 2009. Novější už mají difitální panely nebo tlačítka stop, jsou ale vysokopodlažní.
Na některých zastávkách v centru Alžíru nalezneme i takovýto informační systém.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování na následující stránce…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru