Alžírsko

Alžírsko, plným názvem Alžírská demokratická a lidová republika je prezidentskou republikou na severu Afriky s 58 provinciemi. Jedná se o největší zemi v Africe a 10. největší zemi na světě.

Alžírsko má rozlohu 2 381 741 km² a žije zde 47 milionů obyvatel. S porovnáním s Českou republikou je tak Alžírsko 30x větší, ale má pouze 4x více obyvatel, neboť 90 % území pokrývá poušť Sahara. Celkem 1/5 obyvatel žije v Alžíru a jeho okolí (Blida, Boumerdes). Oficiálním jazykem je arabština a berberština, ale domluvíte se tu především francouzsky, neboť země byla do roku 1962 kolonií Francie. Hlavním náboženstvím je tu islám a měnou je alžírský dinár (1 dinár = 10 Kč na černém trhu). Země sousedí s Marokem, Mauritánií, Mali, Nigérem, Lybií a Tuniskem.

Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.

Alžírsko je 4. největší ekonomikou v Africe (po Egyptu, JAR a Nigérii), má 16. největší zásoby ropy na světě a 11. největší zásoby zemního plynu na světě. I do Česka nám proudí plyn z Alžírska od roku 2024.

Z hlediska HDP na obyvatele v paritě kupní síly má Alžírsko 18 500 USD/osobu, tedy 3x méně než v ČR. Mediánová mzda (přesný střed) je ovšem horší – ta je kolem 40 000 DZD, tedy cca 6 500 Kč. Když k tomu ještě přičteme znehodnocení měny vlivem pararelního kurzu na černém trhu o 40 % (viz článek níže), reálná mzda je kolem 3 900 Kč/měsíc, tedy cca 11x méně než v ČR.

Jak šel čas…

🎨 1. Pravěk a první umělci

Dávno před městy byla Sahara zelená. V pohoří Tassili po sobě tehdejší lidé zanechali tisíce úžasných skalních maleb, které ukazují, že Alžírsko bylo osídleno už v hlubokém pravěku.

⚓ 2. Féničané a mocné Kartágo

Kolem roku 1200 př. n. l. začali na pobřeží připlouvat Féničané. Zakládali přístavy a obchodovali. Nejsilnějším městem se stalo Kartágo (v dnešním Tunisku), které ovládalo celé okolí a bylo úhlavním nepřítelem Říma.

🐎 3. Numidie: Království jezdců

Ve vnitrozemí žili Berbeři. Ti se rozdělili na dva tábory: jeden držel s Kartágem, druhý s Římem. Vítězný tah: Berberský král Masinissa se spojil s Římany. Když Řím ve 2. punské válce (kolem roku 200 př. n. l.) Kartágo porazil, Masinissa za odměnu sjednotil celou oblast do Numidského království.

⚔️ 4. Past na Kartágo

Numidie pod vedením Berberů schválně provokovala oslabené Kartágo útoky a krádežemi půdy. Když se Kartágo konečně začalo bránit, Řím to využil jako záminku k poslední, 3. punské válce. Kartágo bylo roku 146 př. n. l. srovnáno se zemí.

🏛️ 5. Pod nadvládou Říma

Numidie sice bohatla, ale Římanům se nelíbila její přílišná samostatnost. V roce 46 př. n. l. ji definitivně obsadili. Z Alžírska se stala obilnice Říma. Římané zde postavili: moderní silnice a obří akvadukty, Přepychová města (např. Timgad) a rozšířili zde latinu a později i křesťanství.

Saint Louis Church je historický kostel nacházející se v Oranu. Postavili jej Španělé v roce 1509 našeho letopočtu na troskách mešity Ibn al-Bitar, která pochází ze 14. století. Kostel byl přestavěn v 19. století našeho letopočtu během francouzské okupace Alžírska.

⚔️ Vandalové: Germánská bouře (429–534 n. l.)

Po rozpadu římské moci vtrhl do severní Afriky germánský kmen Vandalů, který se sem přeplavil přes Gibraltarský průliv. Jejich nadvláda znamenala konec mnoha vzkvétajících římských měst, která byla vydrancována nebo opuštěna (odtud pochází termín vandalismus). Vandalové vyznávali ariánství (učení popírající božství Ježíše Krista). Považovali se za jediné pravé křesťany a místní katolíky i Berbery krutě pronásledovali.

🛡️ Byzanc: Pokus o vzkříšení Říma (534–646 n. l.)

Místní Berbeři, unavení vandalským útlakem, se spojili s Byzantskou říší (Východořímským císařstvím). Císař Justinián vyslal vojska, aby Afriku dobyl zpět. Byzantinci sice Vandaly porazili a obnovili část římské správy, ale jejich moc byla křehká. Jejich nadvláda se omezovala převážně na opevněná pobřežní města. Vnitrozemí zůstávalo neklidné a pod kontrolou berberských náčelníků, což vyčerpávalo byzantskou pokladnu i armádu.

☪️ Arabský výboj a nástup islámu (7.–8. stol. n. l.)

Zásadní zlom přišel s příchodem arabských muslimů, kteří severní Afriku dobyli v rámci své celosvětové expanze. Arabové přinesli nejen novou víru – islám, ale také svůj jazyk a právo. Proběhl proces postupné islamizace a arabizace. Alžírsko se stalo nedílnou součástí rozsáhlého muslimského světa, což navždy změnilo jeho společenskou strukturu i identitu.

🕌 Éra mocných berberských dynastií (8.–16. stol. n. l.)

Jednotný arabský chalífát se časem rozpadl na menší celky, což dalo prostor vzestupu ambiciózních berberských dynastií. Almorávidé a Almohadé: Tyto dynastie vybudovaly mocné říše, které v dobách svého největšího rozmachu ovládaly nejen severní Afriku, ale i velkou část dnešního Španělska. Díky ovládnutí obchodních cest se zlatem a solí tyto říše nesmírně zbohatly. Alžírská města (jako např. Tlemcen) se stala kvetoucími centry islámské vzdělanosti, kde se dařilo umění, architektuře i vědě.

centrum Oranu s kostelem Saint Louis z roku 1509

⚓ Španělská hrozba a pirátská pomoc

Na začátku 16. století začali Španělé obsazovat klíčové přístavy na severoafrickém pobřeží (např. Oran), aby zamezili útokům na své lodě. Místní vládce Alžíru, emír Sálim, si uvědomoval, že Španělům sám neodolá. Sálim požádal o pomoc slavné pirátské bratry Barbarossovy (Aruje a Chajruddína), kteří už tehdy děsili celé Středomoří. Piráti sice Španěly vytlačili, ale s místním vládcem neměli slitování. Aruj nechal Sálima uškrtit přímo v jeho lázních a chopil se moci.

☪️ Pod ochrannými křídly Osmanů (1516–1830)

Po smrti Aruje převzal velení jeho bratr Chajruddín, známý jako Barbarossa („Rudovous“). Ten se ocitl v kleštích: z moře útočili Španělé a z vnitrozemí nespokojení Berbeři. Chajruddín pochopil, že potřebuje mocného spojence. Nabídl věrnost osmanskému sultánovi výměnou za vojenskou podporu a titul paši. Alžírsko se tak stalo součástí Osmanské říše, což mu zajistilo elitní janičáře a moderní dělostřelectvo.

🏴‍☠️ Alžír: Hlavní město pirátů

Pod osmanskou ochranou se město Alžír vyvinulo v jednu z nejvýznamnějších metropolí Středomoří. Alžírští piráti (korzáři) podnikali výpravy po celém moři, zajímali lodě a brali tisíce křesťanských zajatců. Díky výkupnému za zajatce a prodeji lupu město neuvěřitelně bohatlo. Stalo se kosmopolitním centrem, kde se mísila osmanská správa, maurská kultura a evropské vlivy.

130 let koloniální nadvláda je v Alžíru znát i u architektury

🥖 Francouzská invaze a konec pirátů (1830)

Francie vtrhla do Alžírska v roce 1830 pod záminkou definitivního ukončení středomořského pirátství, se kterým si předtím nedokázali poradit ani Britové, ani Američané. Skutečným důvodem však byla i snaha krále Karla X. posílit svou upadající prestiž doma ve Francii. Místní lidé se nevzdali snadno. Legendární vůdce Abdal Kádir vedl proti Francouzům partyzánskou válku celých 15 let. Zlomový rok 1847: Po tvrdých bojích byl Abdal Kádir zajat, čímž skončila organizovaná vojenská obrana a Francie začala zemi plně ovládat.

🏛️ Život v kolonii: Občané druhé kategorie

Na rozdíl od jiných kolonií Francie Alžírsko nepovažovala za pouhé území, ale přímo za součást Francie (rozdělila ho na tři departementy). Realita však byla pro místní muslimy krutá: Alžírští muslimové neměli až do roku 1947 plná občanská ani volební práva. Zatímco evropští osadníci (tzv. Pieds-Noirs) bohatli, původní obyvatelstvo žilo v chudobě a útlaku. Teprve v roce 1947 získalo Alžírsko určitou autonomii, ale to už v zemi vřela touha po úplné svobodě.

⚔️ Krvavá válka za nezávislost (1954–1962)

Zatímco sousední Maroko (1955) a Tunisko (1956) získala nezávislost relativně mírovou cestou, v Alžírsku vypuklo peklo. Fronta národního osvobození (FLN) zahájila v roce 1954 ozbrojené povstání. Válka byla extrémně krutá na obou stranách. Francie nasadila stovky tisíc vojáků, používala mučení a napalm. Konflikt si vyžádal šokujících 400 000 lidských životů.

🕊️ Cesta k nezávislosti a velký exodus

Válka nakonec vyčerpala i samotnou Francii a dovedla ji na pokraj občanské války. Prezident Charles de Gaulle nakonec uznal, že Alžírsko nelze udržet silou. Po dlouhých jednáních byla podepsána smlouva o příměří a vyhlášení referenda o nezávislosti. Po získání samostatnosti v roce 1962 nastal chaos. Přibližně 900 000 Evropanů (osadníků) v panice opustilo zemi a odplulo do Francie, čímž Alžírsko v podstatě přes noc ztratilo velkou část své technické a administrativní elity.

křesťanská bazilika Notre-Dame d’Afrique postavená v roce 1872 během koloniální nadvlády Francie.

🚩 Ahmed Ben Bella a první krůčky (1962–1965)

První prezident Ahmed Ben Bella se pokusil vybudovat moderní stát na socialistických základech. Jeho orientace na Sovětský svaz mu zajistila finanční i vojenskou podporu. Ben Bella začal rychle hromadit moc, což se nelíbilo jeho spolubojovníkům z války za nezávislost. Jeho vláda trvala jen tři roky, než zasáhla armáda.

🏗️ Éra Boumédièna: Železná ruka a ropa (1965–1978)

Ministr obrany Houari Boumédiène svrhl Ben Bellu v roce 1965 a nastolil autoritářský režim, který Alžírsko formoval po další desetiletí. Hlavním cílem byla masivní industrializace financovaná z prodeje ropy a zemního plynu. Alžírsko zůstalo socialistickým státem s jedinou povolenou stranou (FLN). Aby Boumédiène nepohněval Sověty, toleroval komunisty, ale reálně je k moci nikdy nepustil. V mezinárodní politice se Alžírsko stalo lídrem Hnutí nezúčastněných států, čímž se snažilo udržet odstup jak od USA, tak od SSSR.

📉 Bendžedíd a hospodářské vystřízlivění (1979–1988)

Po Boumédiènově smrti nastoupil Šadlí Bendžedíd. Ten sice pokračoval v zavedeném kurzu, ale brzy narazil na tvrdou realitu. V 80. letech prudce klesly ceny ropy, na které bylo Alžírsko zcela závislé. Země se propadla do hluboké krize, vzrostla nezaměstnanost a nespokojenost obyvatel. Černý říjen 1988: Krize vyvrcholila masovými demonstracemi, které armáda krvavě potlačila. Tento šok však donutil režim k ústupkům.

🗳️ Demokratický experiment (1989)

Pod tlakem ulice přijal Bendžedíd v únoru 1989 novou ústavu. Poprvé od získání nezávislosti byl zrušen systém jedné strany.Do hry vstoupily opoziční strany, včetně těch náboženských. Alžírsko se na krátký okamžik zdálo být na cestě k demokracii, což však brzy vedlo k dalšímu, mnohem krvavějšímu konfliktu.

Mešita byla původně postavena v roce 1612. V roce 1845 byla pod francouzskou vládou přeměněna na katedrálu svatého Filipa, která zůstala až do roku 1962. Stará mešita byla zbořena v letech 1845 až 1860 a nový kostel byl postaven a přeměněn na mešitu v roce 1962.

🗳️ Bod zlomu: Volby v roce 1991

Po uvolnění režimu se k moci začala hlásit Fronta islámské spásy (FIS). Její popularita rostla díky slibům sociální spravedlnosti a nastolení islámského státu. Už v červnu 1991 vypukly protivládní nepokoje, které armáda tvrdě potlačila. To zaselo semínko nedůvěry v demokratický proces. V prosinci 1991 proběhlo první kolo parlamentních voleb a výsledek byl pro vládnoucí elity šokem – islamisté drtivě zvítězili.

⚔️ Lednový převrat (1992)

Představa, že by FIS ovládla zemi i po druhém kole voleb, byla pro armádní velení nepřijatelná. V lednu 1992 armáda zasáhla, provedla převrat a druhé kolo voleb zrušila. Strana byla postavena mimo zákon a její vůdci zatčeni. Tento krok se stal přímou rozbuškou k otevřené občanské válce.

🔥 Peklo občanské války (1992–1998)

Konflikt se rychle zvrhl v extrémní brutalitu. Proti vládním silám stanuly ozbrojené skupiny, z nichž nejradikálnější byla Ozbrojená islámská skupina (GIA). Válka nebyla jen o bojích na frontě. Docházelo k masakrům celých vesnic, atentátům na novináře, intelektuály i cizince. Teroristické útoky, podřezávání hrdel a bombové útoky v městech se staly každodenní realitou.

🕯️ Bilance a postupné utichání

Nejintenzivnější fáze bojů trvala do poloviny roku 1998. Poté začala intenzita útoků postupně klesat, i když k jednotlivým incidentům docházelo až do začátku nového milénia. Odhady počtu mrtvých jsou děsivé – během konfliktu bylo zabito přes 100 000 lidí (některé zdroje uvádějí až 200 000). Válka zanechala v alžírské společnosti hluboké rány a strach z politického islámu, což na dlouhou dobu upevnilo moc armády a prezidenta Butefliky, který nastoupil v roce 1999 s programem národního usmíření.

V Alžíru si člověk připadá jak ve Francii před 20 lety díky dřívější koloniální nadvládě – a to jak architekturou, tak vozovým parkem aut.

🗳️ Změna pravidel hry (1995–1999)

Uprostřed nejtěžších bojů se stát pokusil o stabilizaci. Prezident Lamine Zéroual (1995–1999) prosadil v roce 1996 novou ústavu, která zásadně změnila politickou mapu. Aby se předešlo opakování scénáře s FIS, bylo zakázáno zakládat strany založené na náboženství, etnitě nebo regionu. Posílily se pravomoci hlavy státu, čímž se Alžírsko stalo silnou prezidentskou republikou.

🕊️ Buteflika a politika „odpuštění“

V roce 1999 nastoupil k moci Abdelazíz Buteflika, který pochopil, že válku nelze vyhrát pouze zbraněmi. Přišel s vizí národního smíření. Nabídl ozbrojencům, kteří neměli na rukou krev nevinných, možnost složit zbraně výměnou za svobodu. Tento krok slavil úspěch v roce 2000, kdy se dobrovolně rozpustila Islámská armáda spásy (AIS), vojenské křídlo zakázané FIS.

📉 Deeskalace a vyčerpání (2002)

Kolem roku 2002 konflikt ztratil svou ničivou sílu. Nebylo to jen politickými kroky, ale i čistým vyčerpáním zdrojů. Povstání se změnilo v tzv. konflikt nízké intenzity. Radikální skupiny byly vytlačeny do odlehlých hor a pouští, kde se spíše než o politiku snažily o holé přežití a kriminální činnost.

📜 Charta míru a národního usmíření (2005)

Vyvrcholením Buteflikovy éry byla Zářijová charta z roku 2005. Šlo o právní tečku za „Černou dekádou“. Amnestie byla rozšířena na tisíce vězněných muslimů, ale i na příslušníky bezpečnostních složek a civilních milic, kteří se během války dopustili přečinů. Amnestie se striktně netýkala osob zodpovědných za hromadné masakry, znásilnění a bombové útoky na veřejných místech.

Park Ben Aknoun v Alžíru, který byl otevřen v roce 1982. Dnes ale vypadá, jak po výbuchu Černobylu. Mnoho lidí zde nepotkáte. Atrakce již delší dobu nejsou funkční. V parku se nachází i zoo a jsou vidět první náznaky obnovy parky.
francouzská architektura v Alžíru

🛡️ Arabské jaro a „trauma z minulosti“ (2011)

Když v roce 2011 vypukly protesty napříč arabským světem, Alžírsko zůstalo relativně klidné. Hlavním důvodem bylo čerstvé trauma z „Černé dekády“ 90. let – lidé se prostě báli, že jakýkoliv chaos opět vyústí v občanskou válku. Prezident Buteflika situaci uklidnil tím, že po 19 letech zrušil výjimečný stav. Vláda také využila vysokých příjmů z ropy a plynu k dotacím potravin a bydlení, čímž „uhasila“ hrozící sociální výbuch.

✊ Hnutí Hirak a pád Butefliky (2019)

Skutečný zlom přišel až v roce 2019, kdy tehdy 82letý a těžce nemocný Buteflika oznámil, že se bude ucházet o páté funkční období. To už byla pro Alžířany poslední kapka. Vzniklo hnutí Hirak, které každý pátek zaplňovalo ulice měst poklidnými demonstracemi. Když armáda (tradiční pilíř moci) viděla, že hněv veřejnosti neustává, odvrátila se od prezidenta a donutila ho k rezignaci. Buteflika v dubnu 2019 odstoupil a o dva roky později zemřel v ústraní.

🗳️ Éra Abdelmadžída Tabbúniho (2019–současnost)

Po pádu Butefliky nastoupil do čela země Abdelmadžíd Tabbúni, bývalý premiér, který se snažil prezentovat jako tvář „nového Alžírska“, ačkoliv byl stále vnímán jako muž systému. Jeho vláda se musela vypořádat s pandemií COVID-19 i útlumem hnutí Hirak. V zářijových volbách roku 2024 Tabbúni ve svých 78 letech mandát obhájil se ziskem téměř 95 % hlasů. I když opozice výsledky kritizovala, armáda i státní aparát stojí pevně za ním.

🌍 Alžírsko dnes

Dnešní Alžírsko je stabilizovanou, ale stále vysoce autoritářskou zemí. Země profituje z energetické krize v Evropě, protože je klíčovým dodavatelem plynu, který nahrazuje ruské dodávky. Režim si drží kontrolu nad médii i politickou opozicí, přičemž prioritou zůstává bezpečnost a zabránění návratu radikálního islamismu.

Co navštívit v Alžírsku?

  • Ruiny římského města Timgad – ruiny starověkého římského města Timgad, založeného v roce 100 n.l. a vypleněno v 6. století. Město postavené v pouštní oblasti sloužilo jako vojenská kolonie a stalo se jedním ze zdrojů zrodu křesťanství. Je často nazýván “africkými Pompejemi”, UNESCO.
Timgad
Timgad
  • M’zabské údolí – Toto údolí je domovem 5 opevněných oáz (měst), z nichž každé je obehnáno citadelou, které dominuje mešita, jejíž minaret funguje jako strážní věž (z 10. století – Berbery), UNESCO. Kromě Clay paláce v Ghardaia jsou zde zajímavé i surrealistické sochy na náhrobku Sheikh Sidi Aissa, který zanechal spoustu spisů v okolí.
města obehnaná citadelami
Clay palace v Ghardaia

 

surrealistické sochy na náhrobku Sheikh Sidi Aissa
  • Djemila – Další římské město, které je na seznamu UNESCO. Djemila je známá svými ruinami, které zahrnují chrámy, baziliky a domy.
Djemila
Djemila, římské město, které bylo založeno v 1. století a opuštěno v 6. stol. n. l.
  • Národní park Tassili – známý svými úchvatnými skalními formacemi a prehistorickými skalními malbami na jihu Alžírska v poušti, UNESCO. Nedaleko je i národní park Ahaffar s nejvyšší horou Alžírska Tahat (2908 m.n.n.).
Národní park Tassili
Národní park Tassili s typickými skalními útvary
  • Národní park Djurdjura (2 308 m.n.m.) – národní park na severu Alžírska s nádhernou zelenou přírodou a horami, jedná se o nejvyšší vrchol severního Alžírska, v zimě je možné zde i lyžovat.
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – uvnitř národního parku se nachází i toto jezero
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – jedna z nejzelenějších částí Alžírska
oblast Bouira a Tizi Ouzou
oblast Bouira a Tizi Ouzou – mohutné hory na severu Alžírska
  • Národní park El Kala (1 202 m.n.m.) – Národní park El Kala na severovýchodě je domovem více než 50 000 hektarů lesů, včetně jediného korkového dubového lesa v Alžírsku. Mokřady v parku jsou také zvláště cenné pro místní divokou zvěř a stěhovavé ptactvo. Jedná se o největší národní park na severu, který má 764 km².
národní park El Kala
národní park El Kala při hranici s Tuniskem na východě
  • Další národní parky – v Alžírsku se nachází mnoho dalších národních parků – na severu Chréa, Belezma, Theniet El Had, Taza, Gouraya, Tlemcen, ve středu Djebel Aissa a na jihu Ahaggar (Hoggar). Kromě těchto i zmíněné Djurdjura, El Kala a Tassilin’Ajjer. Celkem má Alžírsko 11 národních parků, z nichž největší jsou jižní saharské, které mají přes 500 000 km², tedy rozlohově 6x více než ČR.
  • Hotel Transatlantic – Ghoufi – V roce 1902 sem přijela prestižní hotelová síť Transatlantique s odvážným záměrem: postavit hotel, který nekopíruje přírodu, ale stane se její součástí. Čtrnáct pokojů a jídelna – vše vytesáno do vápencového srázu nad závrativě krásným kaňonem. Poté, co se během války za osvobození stal místem odpočinku francouzských důstojníků, byl v roce 1955 zničen alžírskými odbojáři)

  • Hammam Maskhoutine Unikátní přírodní úkaz, představující minerální útvary různých barev a tvarů a po nich stékající vodu. Teplota vody v lázních může dosáhnout 98 °C a léčí různá onemocnění. Jedná se o druhý nejteplejší zdroj vody (po Islandu).
Hammam Debagh
  • Alžírská poušťNejvětší poušť na Zemi, rozprostírající se na území několika afrických států. V arabštině se slovo „Sahara“ používá k označení jakékoli pouště. Délka pouště od východu na západ je asi 5000 km, od jihu k severu – v průměru 1000 km. 

  • Pevnost Santa Cruz v Oranu – Jedna ze tří pevností přístavního města Oran, propojená tunely s dalšími pevnostmi. Santa Cruz postavili Španělé v 16. století, později jej obsadili Turci a na počátku 19. století jej dobyli zpět Francouzi.

  • Basilika Notre-Dame d’Afrique – Krásná katolická bazilika v Alžíru, postavená v 19. století. Je známá svou nádhernou architekturou a panoramatickým výhledem na město. Jedná se o jednu z mála křesťanských staveb v Alžírsku.
křesťanská bazilika Notre-Dame d’Afrique postavená v roce 1872 během koloniální nadvlády Francie.
  • Mauritánské královské mauzoleum v Tipaza – starověké křesťanské pohřebiště, které se stalo nevyřešenou záhadou pro historiky a archeology z celého světa.
Mauritánské královské mauzoleum v Tipaza
  • Makam Echahid (Pamětník mučedníků) – Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.
Monument v Alžíru postavený na památku alžírských vojáků, kteří padli během alžírské války za nezávislost. Monument má tři palmy a je symbolem národního hrdinství.
  • Constantine – Jedinečnost města spočívá v jeho umístění uprostřed velkolepých soutěsek, útesů a propastí, přes které jsou ve výšce několika set metrů položeny četné mosty.
Constantine
Constantine – okolí města s nádhernými výhledy i přírodou
Constantine
Constantine – jedno z nejhezčích měst Alžírska, kam se dostanete vlakem z Alžíru
Constantine – nádherné scenérie města s viaduktem
Constantine – zdejší ikonický most
v okolí Constantine se nachází krásné zelené nížiny
  • mešita Khubayb ibn Adiy – ikonická mešita Khubayb ibn Adiy v okolí Bordj Bou Arreridj na severu Alžírska
ikonická mešita Khubayb ibn Adiy v okolí Bordj Bou Arreridj na severu Alžírska
  • Velká alžírská mešita – největší mešita v Alžírsku umístěná v hl. m. Alžíru a zároveň 3. největší po Mecce a Medině, otevřená v roce 2024

Kasbah – centrum Alžíru s úzkými uličkami
pro lepší signál jsou často na domy instalovány zesilovače signálu

Co vědět o Alžírsku?

  • měna alžírský dinár (DZD, 1 Kč =  6 DZD, oficiálně kurz, 1 Kč = 10 DZD – černý trh)
  • obrovská inflace (vhodné je si vyměnit peníze na letišti nebo v centru měst od “veksláka” na černém trhu, který vám dá až o 70 % více peněz než oficiální směný kurz (oficiální kurz je 1 euro = 150 dinár, ale na ulici si můžete vyjednat 1 euro = 200 dinár, černý kurz je totiž cca 1 euro = 250 dinárů). Určitě si vyjednejte 200 dinárů a více za euro nebo přejdete k jinému “vekslákovi”, který vám dá kurz lepší. Aktuální kurz naleznete zde.
  • víkend připadá v Alžírsku na pátek a sobotu, neděle je klasický pracovní den. O pátcích tak jezdí jen velmi malé množství autobusů a vlaků, sobota je o něco lepší.
  • neshody mezi Marokem a Alžírskem o území Západní Sahara = nemožnost přestoupit pozemní hranice a ani letecky
  • 90 % země poušť (tedy oblastí, kde spadne méně jak 200 mm srážek za rok, v ČR je to v průměru 700 mm) – na severu pohoří Tell Atlas, díky němuž vládne na severu středomořské klima – teplé se suchými léty a mírnými, deštivými zimami se sněhem v horních polohách během zimy. Dále směrem od oceánu se nachází Saharský Atlas, odkud už začíná poušť.
  • Nejnižší a nejvyšší teploty (°C) – Absolutní rekord padl na severu v hlavním městě Alžíru v roce 2023, kdy teplota vystoupala na 49 °C, obvykle je zde 5-15 dní v roce, kdy teplota překročí 35 °C, naopak v poušti se teplota v létě pohybuje okolo 46 – 48 °C (rekord 51 °C v roce 2018). Naopak nejnižší teplota byla naměřená ve městě Batna na severozápadě v roce 1945, -20 °C, obvykle ale neklesají teploty pod -10 °C ani v horách.
  • Ceny
    • mobilní data – SIM kartu s tarifem si pořídíte u 3 místních operátorů (Djezzy, Mobilis, Ooredoo) na letišti od 500 DA (80 Kč) – nejlevněji vás vyjdou tyto tarify => 10 GB = 500 DA (80 Kč, Djezzy) na 7 dní, 30 GB = 1000 DA (160 Kč, Mobilis) na 30 dní a 50 GB = 1 500 DA (240 Kč, Ooredoo) na 30 dní.
      • můžete využít i virtuálních eSIM, ty jsou ale dražší => 3 GB = 5,33 USD (115 Kč), 10 GB = 13,34 USD (280 Kč), 20 GB = 20,74 USD (435 Kč) nebo neomezená data na 7 dní za 14,74 USD (310 Kč)/na 15 dní za 23,74 USD (500 Kč) přes aplikace MobiMatter či Global YO
    • ubytování nesežene příliš přes Booking, zejména v menších městech je problém – je třeba využívat jiné portály včetně AirBnb, Hotels.com apod., ceny počítejte pro 2 osoby/noc od 650 Kč
    • jídlo v restauraci seženete cca od 150 Kč
  • V Alžírsku se dá také lyžovat v zimě – nepočítejte ale s velkými rozsáhlými sjezdovkami
  • Nacházíte se v Africe, je třeba dbát o své věci. Díky tomu, že Alžírsko není příliš navštěvované a zároveň zde vládne poměrně tvrdý režim, krádeže nejsou časté.
  • Málo turistů = autentická Afrika. Lidé jsou na vás velmi vřelý a nutně vám nemusí něco chtít prodat. (citelný rozdíl na rozdíl od Egypta, Maroka či Tuniska)
  • všude kočky kam se podíváte v centrech měst
  • Teplé moře, zejména na severním pobřeží
  • Ve velkém se na tržištích i mimo ně na ulici prodávají šátky, koberce, koření, ovoce všeho druhu, kuře s rýží, kuskus, elektronika
  • Na rozdíl od Maroka a Tuniska více žen má hidžáb
  • Velmi rozvinutá železnice, příznivé ceny veřejné dopravy, ovšem velmi nekvalitní městská doprava
  • populárním sportem je fotbal, který hrají často děti na veřejných hřištích
  • ne všude vám mohou jít evropské bankovní karty v bankomatech (vyberete např. až na 3. pokus)
tržiště v centru Alžíru – Kasbah
V Alžíru má svůj hypermarket i Carrefour, jinak ovšem nalezneme v Alžíru jen menší obchody.

Jak se dostat do Alžírska?

Do Alžírska se nejlépe dostanete letadlem. Nejlevnější možností je přiletět do hlavního města Alžíru (4 200 Kč zpáteční letenka z Prahy s přestupem, 5 h cesty).

Po příjezdu na letiště projdete poměrně dlouhou pasovou kontrolou, která zabere 1,5 h času (ano, opravdu tak dlouho), a to i včetně zpáteční cesty, tedy dostavte se dostatečně brzo zpět na letiště. Po příjezdu na pasové kontrole dostanete k vyplnění kartičku, kterou musíte vyplnit ohledně účelu vaší cesty.

Jak se dostat z letiště v Alžíru do centra?

Nejlepším způsobem je vlak, kterým jste v centru Alžíru za pouhých 20 minut. Bohužel vlak jezdí pouze 7x denně po 1 – 4 h. Jízdenka vás pak vyjde na 80 dinárů, což je 15 Kč. Aktuální jízdní řád naleznete zde (nelze používat vyhledavač spojení, který je neaktuální). Ačkoliv dle jízdního řádu vlak staví pouze na 3 zastávkách, v realitě staví na více zastávkách včetně Hussein Dey u centrálního autobusového nádraží do okolních měst.

Druhou možností je městský autobus od ETUSy. Na letiště jezdí bílé nízkopodlažní Mercedesy Conecta (nově by zde měly jezdit od konce roku 2024 čínské Higery) na 3 linkách (39, 100, 178) z nichž 2 linky jedou do centra (na 1. Maia na 2. Mai) a 3. linka k metru na El Harrach. Všechny tyto linky jezdí v intervalu cca 1 hodina a staví přímo na letišti u příletů. Doba jízdy do centra však může činit až 50 minut, neboť město je neustále zasekané kolonami. Jízdné vás vyjde od 20 dinárů dle toho, kam do města autobusem pojedete.

Pokud se rozhodnete pro taxi, bude vás stát zhruba 1200 dinárů (= 250 Kč dle oficiálního kurzu, reálně ale 180 Kč dle kurzu černého trhu) z letiště a 800 dinárů na letiště. Je nutné si ovšem cenu vyjednat předem před nástupem do taxi. Na letišti je vhodné si směnit peníze u veksláků (na černém trhu) a chtít minimálně kurz 1 euro = 200 dinárů (oficiální kurz je 1 euro = 145 dinárů). Aktuální kurz na černém trhu se totiž pohybuje 1 euro = 250 dinárů (stav k březnu 2026).

Ve výstavbě je metro na letiště, to bude ale v provozu nejdříve v roce 2027.

Vízum

Pro vstup do Alžírska je nutné mít turistické vízum. To si můžete vyřídit na ambasádě v Praze za 2 800 Kč na 90 dní, online to zatím není možné (rok 2026). K žádosti o vízum potřebujete:

  • pas (platný min. 6 měsíců)
  • pasovou fotografii na formulář žádost o vízum
  • potvrzení o rezervaci hotelu
  • cestovní pojištění

Pro pas s nalepeným vízem si přijdete za cca 7-14 dní, jakmile vám zavolají z ambasády. Na ambasádě se domluvíte nově od roku 2026 i anglicky a česky (v roce 2025 to bylo pouze francouzsky).

Taxi

Taxi v Alžírsku je běžným a relativně dostupným způsobem dopravy. Existují 2 druhy:

  1. Oficiální taxi (žluté nebo bílé):
    • Jsou snadno rozpoznatelná díky své barvě a označení.
    • Většinou jsou vybaveny taxametry, i když ne vždy jsou používány.
  2. Sdílené taxi (clandestins nebo collectif):
    • Jedná se o neoficiální taxi, které často jezdí po stanovených trasách a sdílejí je více pasažérů.
    • Jsou levnější, ale mohou být méně pohodlné a bezpečné.

Ceny taxi se mohou lišit v závislosti na městě a typu taxi. Oficiální taxi mají obvykle taxametry, ale je dobré se předem dohodnout na ceně, pokud taxametr není použit. V noci a o svátcích mohou být tarify vyšší.

taxíky na centrálním autobusovém nádraží v Alžíru
centrum Alžíru s francouzskou architekturou
Alžír

Železnice

Vlaky jezdí v Alžírku od roku 1859. Po Alžíru a okolí jezdí příměstské vlaky, které jsou v provozu cca od 5.30 do cca 18.30 (poslední dojíždějí ve 20 h do cílových stanic) a jezdí cca každou hodinu na hlavních tratích a každé 2 h na vedlejších tratích.

Nasazovány jsou na ně moderní elektrické jednotky Stadler Flirt, které jezdí ve trojicích, i tak jsou vlaky plné až ke dveřím. Celkem jich tu je 64, byť část je neprovozních, které byly dodavány od roku 2008 do roku 2010. Co se ale upřít vlaku nedá, je jeho rychlost, díky které je hojně využíván, maximálně ale 120 km/h. Příměstské tratě byly elektrifikovány v letech 2000 – 2010. Příměstská trať na západ na předměstí Zeralda byla vybudována v roce 2016, trať z předměstí Thenie na východě do Tizi Ouzou v roce 2016 (pouze elektrifikace, trať již stála) a dál do Oued Aissi v roce 2017 (nová trať).

příměstský vlak od Stadleru na předměstí Reghaia

Co je problémem alžírské železnice, jsou neustálé zpoždění, které vlaky mají po celý den, a to i ráno. Vlak tak může přijet na čas, ale větší pravděpodobnost je, že bude mít 15 – 30 minut zpoždění, ve večerních hodinách i 30 – 60 minut. O zpoždění se ale nikde nedočtete a zkrátka jen čekáte a čekáte.

Vlaky jsou hojně využívané, nicméně mají neustále velké zpoždění a na jízdní řád se spolehnout nedá.

Existují tyto příměstské linky:

  • Algiers – Boumerdes – Thenia: 15x denně a dále Thénia – Tizi Ouzou – Oued Aissi: 12x denně (některé jsou přímé Algiers – Oued Aissi)
  • Algiers – Ain Naaidja – Blida – Ell Afrroun: 12x denně
  • Algiers – Ain Naaidja – Zeralda: 11x denně
  • Thénia – Ain Naaidja – Zeralda: 1x denně
  • Thenia – Ain Naaidja – Ell Affroun: 2x denně
  • Algiers – letiště: 7x denně (se spuštěním v roce 2019 dokonce 13x denně!)
Jednosoupravový vlak od letiště přijíždí k hlavnímu autobusovému nádraží v Alžíru. Ostatní příměstské vlaky jezdí ve trojicích.

Hlavní směry lze rozdělit z Alžíru na východ do Boumerdes, Thenii, Tizi Ouzou a Oued Aissi, z Alžíru na západ do Blidy a Ell Affroun a na severozápad z Alžíru do Zeraldy, doba jízdy cca 1 h. Některé vlaky od východu jedou zrychleně (4x denně), neboť jedou až od Oued Aissi nebo Bouiry (zde jezdí regionální dieselový vlak), a tak zkracují interval z cca 1 – 1,5 hodiny na kratší interval. Vlakem se také dostanete na letiště za cca 20 min. Vlaky označené v jízdním řadu B mohou, ale nemusí jet. Na nádražích můžete najít staré jízdní řády, je třeba se podívat vždy na web. V centru stále probíhá rekonstrukce tratí, tak doufejme, že brzy vlaky budou jezdit včas a že všechny vlaky dojedou do centra. Zatím většina vlaků od západu od Ell Affroun končí na H.Dey poblíž autobusového nádraží. Jízdenku si koupíte přímo na kase. Odlišný jízdní řád mají vlaky v pátek, který je pro Alžírany víkendem (v sobotu již jezdí vlaky normálně, byť se jedná o volný den). Vlaky provozuje v Alžírsku SNTF.

příměstký vlak na Hussein Dey

S příměstským vlaky se setkáme také v těchto destinacích:

  • Khemis Miliana – Chlef – 1 pár denně
  • Annaba – Sidi Amar – 6 párů denně
  • Batna – Ain Touta – Fesdis – 1 pár denně

A další vlaky regionálního nebo dálkového charakteru (z Alžíru do města Bejaia, Bouira, Batna, Chlef) nalezneme zde.

interiér příměstského klimatizovaného vlaku

Dálková/regionální doprava na železnici v Alžírsku sice má kolikrát moderní vlaky a je levná, mnohem větším problémem jsou ale zpoždění vlaků, které dosahují i 3 h. Dalším nedostatkem je, že jízdní řády regionálních vlaků na webu neodpovídají tomu, jak vlaky doopravdy jezdí (buď nejedou vůbec nebo v odlišný čas). Maximalně pak vlaky jedou kolem 160 km/h, na pár nových tratí dokonce 220 km/h. Opět je provozuje SNTF. V současnosti probíhá elektrifikace a zdvojkolejňování tratí a stavba mnoha nových.

Od roku 2018 jezdí v Alžírsku na regionálních neelektrifikovaných tratích tyto jednotky Coradia od Alstomu. Potkáme je zejména na trati Alžír – Oran a dalších trasách, které vedou z Alžíru do vzdálenějších oblastí.

Např. vlak Coradia z Oranu do Alžíru, který vyjede včas, přijede do Alžíru nejméně s 1,5 h zpoždění. Jízdní doba tak místo 4,5 h trvá 6 h. A je to pravidlem. A netýká se to jen tohoto vlaku. Např. vlak z Oranu, který jede přes Sidi Bel Abbes do Tlemcenu/Saidy a cesta trvá do Sidi Bel Abbes 1 h a 4 minuty dle jízdního řadu, trvala nakonec 1 h a 24 minut.

Mezi hlavní tratě patří z Alžíru na západ do Oranu. Ta je dvojkolejná (jen mezi Oran – Relizane, Chlef – Khemis Miliana, Ell Affroun – Algiers). V posledním vyjmenovaném úseku také elektrifikovaná. V plánu je ji celou zdvojkolejnit, postavit obchvaty měst Relizane a Khemis Miliana a mezi Khemis Miliana a Ell Affroun postavit 7 km dvoukolejný tunel.

Druhá hlavní trať je na východě z Alžíru přes Sétif a Constantine do Skikdy. Ta je dvojkolejná mezi Alger – Thénia a Bordj Bou Arreridj – Ramdane Djamel a v plánu ji je celou zdvojkolejnit.

Dieselový vysokopodlažní vlak “Autorail”, resp. CAF serie 599 jezdí v Alžírsku od roku 2017 v počtu 17 vozidel. Potkáme je zejména na tratích z Alžíru do vzdálenějších destinací nebo na dalších tratích mezi Alžírem a Oranem.

Na regionálních a dálkových vlacích potkáte 3 typy vozidel:

  • 1) Alstom Coradia – od roku 2018, 17 vozidel, vysokorychlostní nebo hlavní meziměstské vlaky, které nabízejí efektivní a všestranné možnosti dopravy.
  • 2) CAF serie 599 – od roku 2007, 17 vozidel, “Autorail”, regionální nebo příměstské vlaky určené pro obsluhu tras na krátké vzdálenosti v rámci konkrétních regionů.
  • 3) Klasické velkoprostorové vagóny s lokomotivou
Některé osobní vlaky jsou složeny z klasické lokomotivy a vagónů, jako například tento vlak z Oranu přes Sidi Bel Abbes dále na jihozápad.

Na počátku 21. století, po náročném období občanské války, alžírská vláda a SNTF zahájily programy modernizace železniční sítě. V roce 2005 byla založena Národní agentura pro studium a monitorování železničních investic (ANESRIF), která má řídit nový program veřejných investic s cílem rozšířit síť do roku 2025 na 12 500 km (7 800 mil). Aktuálně má síť 5000 km. V roce 2024 bylo také obnoveno spojení s Tuniskem – mezi alžírskou Annabou a tuniským Tunisem. Železniční spojení mezi Marokem a Alžírskem je zastaveno od roku 1994 po útoku v hotelu Atlas Asni v Marrákeši (pozemně ani letecky hranice také nelze legálně překročit).

Tyto osobní vagóny potkáme také na vlacích, např. z Oranu přes Sidi bel Abbes.

Otevřeno bylo od té doby hned několik nových železničních tratí:

  • Aïn Touta –  M’Sila – 2009
  • Aïn M’lila – El Aouinet – 2009
  • Bordj Bou Arreridj – M’Sila – 2010
  • Aïn Témouchent – Beni Sáf – 2015 (jedná se o prodloužení tratě z Oranu, rychlost kolem 80 km/h)
  • Birtouta – Zéralda – 2016 (elektrifikovaná, pro zahájení vlaků na trase Alger – Zeralda, rychlost 160 km/h)
  • Moulaye Slissena – Saïda – 2017
  • Tizi Ouzou – Oued Aïssi – 2017 (elektrifikovaná, neelektrifikovaná v provozu mezi lety 2009 – 2013, rychlost 160 km/h)
  • Alger – letiště – 2019 (elektrifikovaná, rychlost 160 km/h)
  • Tissemsilt – M’Sila – 2022 (rychlost 160 km/h)
  • Saïda – Tiaret – 2023 (rychlost 160 km/h)
  • Boughezoul – Laghouat – 2023 (rychlost 220 km/h)
  • Ain Beida – Khenchela – 2024 (rychlost 160 km/h)
  • Bechar – Tindouf – 2/2026 (950 km, rychlost 160 km/h, 1 osobní vlak – 8:30 z Becharu a 9:15 z Tindoufu)

Ve výstavbě:

  • Tiaret – Tissemsilt – ve výstavbě v roce 2026 (73 km)
  • Méchria – El Bayadh – ve výstavbě v roce 2026
  • Touggourt – Hassi Messaoud – ve výstavbě v roce 2026
  • Laghouat-Ghardaia-El Menia – (Tamanrasset) – ve fázi plánování (495 km)
  • Algiers – Boughezoul – ve fázi plánování
výstavba tratí v Alžírsku

A také bylo několik tratí zrekonstruováno:

  • Alger – Boumerdes – Thenia – 2008 (elektrifikace)
  • Alger – Blida – Ell Afroun – 2009 (elektrifikace)
  • Thénia – Oued Aissi – 2010
  • Oued Tlelat – Béchar – 2010
  • Oued Tlelat – Béchar – 2010 (rekonstrukce, rychlost 30 – 100 km/h)
  • Oran – El Mohgoun – 2011
  • Oran – Relizane, Chlef – Khemis Miliana – 201x (zdvojkolejnění)
  • Oran – Béni Saf – 2015 (rekonstrukce, rychlost kolem 80 km/h)
  • Thénia – Tizi Ouzou – 2017 (elektrifikace)
  • El Mohgoun – Arzew – 2017
  • Mohammadia – Mostanganem – 2022 (v provozu od roku 2015 do 2019 a následně zavřená pro rekonstrukci do 2022)

Průměrná rychlost na nezrekonstruovaných tratích je kolem 30 – 100 km/h, naopak na zrekonstruovaných a nových tratích se svezete 160 – 220 km/h.

nádraží v Oranu

Aktuálně je ve výstavbě trať mezi Tiaret a Tissemsilt, díky čemuž dojde k propojení celé “jižní” části alžírské železnice, tzv. Hauts Plateaux od Tlemcenu po Tébessu. Dokončeno by mělo být koncem roku 2026. Na tento projekt pak má navázat druhá část spojení Tiaretu s Relizane, tedy se “severní” částí alžírské železnice. Ve výstavbě je také trať z Tougourt přes Ouargla do Hassi Messaoud nebo rekonstrukce trati z Annaby přes Tebessu do Bled El Hadba na severovýchodě Alžírska. Ve výstavbě je také trať z Méchria do El Bayadh či z Ksar El Boukhari do Boughezoulu. Celkově dochází k modernizaci celého západního koridoru od Alžíru přes Chlef a Oran/Sidi Bel Abbes do Tlemcenu. V některých částech pojedou vlaky odlišnou trasou (LGV West) a zároveň se řeší obchvaty měst pro možnost rychlosti 160 – 220 km/h.

interiér vlaku Coradia

Autobusy (kromě MHD)

Pro cesty mezi městy a provinciemi Alžírska můžete využít jak vlaky, tak i autobusy. Spojení si pak můžete vyhledat přes web Sogral. V provozu jsou tu různé zájezdové autobusy, převážně čínské Higery, egyptské MCV (Mercedes) a korejské Hyundai.

autobusové nádaží v Alžíru

Dálková autobusová doprava v Alžírsku je významným a oblíbeným způsobem cestování mezi městy a regiony. Tato forma dopravy je cenově dostupná a široce dostupná pro obyvatele i turisty.

odjezdové tabule na centrálním nádraží v Alžíru

Hlavní provozovatelé

  1. Société Nationale de Transport Interurbain (SNTV):
    • Hlavní státní společnost zajišťující dálkovou autobusovou dopravu.
    • Provozuje širokou síť linek, které spojují hlavní města a regiony po celé zemi.
  2. Soukromé autobusové společnosti:
    • Existuje mnoho soukromých provozovatelů, kteří poskytují doplňkové služby a často nabízejí konkurenční tarify.
    • Některé z nich zahrnují společnosti jako ETUSA, EURL a další regionální poskytovatelé.
dálkové autobusy v Alžíru

Místní výrobci vozidel VHD

I v Alžírsku se vyrábí vozidla veřejné dopravy. Nejstarší značkou je SNVI. S těmito autobusy se setkáte na městské a příměstské dopravě v Alžíru a také v dalších městech Alžírska. Od roku 2008 vyrábí pouze vysokopodlažní městské autobusy SNVI 100.

Kromě značky SNVI vyrábí autobusy v Alžírsku také Mercedes-Benz Algeria od roku 2012, což je společní podnik německého Mercedesu a alžírského SNVI, Alžírského automobilového průmyslu (EDIV) a emirátského investičního fondu Aabar. První autobusy byly vyrobeny koncem roku 2017 pro alžírskou ETUSU.

Od roku 2018 se vyrábí v alžírském Setifu také autobusy Higer, v rámci Maazoux Complexu. A to jak v městské, tak v dálkové verzi. S Higery se většinou setkáme na univerzitní dopravě, ale některé na linkové potkáme i v Tunisu a  Boumérdes. Nicméně mluvím zde pouze o autobusech vyrobených v Alžírsku po roce 2018, neboť i dříve byly Higery do Alžírska dodávány.

V roce 2025 mají v plánu zahájit výrobu autobusů v Alžírsku Hyundai, Yutong a rozšířit také Higer. Do Alžírska je zakázáno přivážet ojeté autobusy starší 5 let od roku 2024. Do roku 2013 bylo možné dovážet jakékoliv autobusy, následně byl dovoz ze zahraničí striktně zakázán.

V Alžírsku se vyrábí také tramvaje Cital Citadis, což jsou totožné tramvaje jako Alstom Citadis. Společnost Cital vznikla v roce 2011 a první tramvaje do alžírských měst vyrobila v roce 2015.

Městská doprava

Městskou dopravu v Alžírsku provozují nejen městské podniky, ale také soukromí dopravci. Ve větších městech se setkáme s provozem MHD, ne vždy však nalezneme jízdní řády, na linkové vedení (povětšinou) a vyhledavač spojení můžeme zapomenout. Autobusy jsou povětšinou vysokopodlažní.

Ve velkém potkáme v Alžírsku stále evropské Van Hooly, které sem byly dodány v letech 1992 – 2006. V letech 2005 a 2006 již s novým čelem. Nejstarší jsou aktuálně z roku 2002. Na fotografii jeden z Oranu.

Městskou autobusovou dopravu doplňuje v Alžíru síť metra a v některých městech tramvajové provozy. V Alžírsku za posledních 13 let vyrostlo hned několik tramvajových provozů. Aktuálně nejsou ve výstavbě další, resp. počítá se pouze s prodloužením sítě v Alžíru. Pojďme si je shrnout:

  • 2011: Alžír (2014 a 2015 prodloužení)
  • 2013: Oran
  • 2013: Constantine (2019 prodloužení)
  • 2017: Sidi Bel Abbes
  • 2018: Sétif
  • 2018: Ouargla
  • 2023: Mostaganem
Jeden z nejnovějších tramvajových provozů – v Sidi Bel Abbes, kde mají tramvaje všude preferenci a obsluhují celé město, byť jsou doplněny i autobusy.

V Alžíru se setkáme i s městským/příměstským vlakem, který je hojně využíván místním obyvatelstvem.

Integrovaný dopravní systém v Alžírsku nefunguje. Je tak standardem, že autobus je levnější než prostředek kolejové dopravy.

Na rozdíl od sousedního Maroka jsou autobusy poměrně staré. To neplatí u tramvajové a železniční dopravy, kde většina vozidel je mladších 17 let.

Do autobusů se standardně nastupuje předem, kde se platí u řidiče. U tramvají, metra a vlaků je třeba si koupit jízdenku předem na zastávkách u přepážek, které jsou osazeny na všech zastávkách nebo si je koupit v automatu na jízdenky. Jízdenky je nutné si označit u metra v turniketu a u tramvají ve vozidle (ne ovšem všude, např. v Alžíru nebo Oranu je jízdenka platná již po zakoupení, naopak v Sidi Bel Abbes je ji nutné označit).

Co je důležité si říci je i rozsah provozu linek. Metro, tramvaje či autobusy zde nemají jízdní řády dělené na ranní a odpolední špičku, neboť zde ani neexistuje. Provoz začíná cca kolem 5.30, kdy teprve od 8 hodin začíná špička, která trvá do cca 16 hodin, kdy naopak provoz postupně klesá do 18.30. Kolem 18.30 už je nejen v menších městech, ale i v Alžíru téměř mrtvo – většinou jsou v provozu jen tramvaje a v případě Alžíru i metro (oboje do cca 23 h) a pár vybraných linek autobusů (např v Alžíru autobusy do cca 0.50). Ani vlaky již večer nejezdí. Zároveň víkend připadá na pátek a sobotu, kdy je provoz slabší. Například školy se otevírají v Alžírsku v 8.30 a výuka končí v 15.30.

Pojďme se podívat na veřejnou dopravu v jednotlivých městech.

“Moderní” autobus z roku 2023, krerý se vyrábí v Alžírsku – SNVI 100. Tyto autobusy se tařka v nezměněné podobě vyrábí od roku 2009. Novější už mají difitální panely nebo tlačítka stop, jsou ale vysokopodlažní.
Na některých zastávkách v centru Alžíru nalezneme i takovýto informační systém.

Pokračování na následující stránce…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru